Izgnanie
Vyhostenie
The Banishment
The Banishment
Režie:
Andrej ZvjagincevKamera:
Michail KričmanHrají:
Konstantin Lavroněnko, Maria Bonnevie, Alexandr Balujev, Maxim Šibajev, Jekatěrina Kulkina, Dmitrij Uljanov, Vitalij Kiščenko, Alexej Věrtkov (více)Obsahy(1)
Alex odjede s manželkou Verou a dvěma malými dětmi z města na venkov, aby prožili několik dní v jeho rodném domě, stojícím na samotě v rozlehlé krajině. Během pobytu Vera oznámí Alexovi, že je těhotná a že dítě není jeho. Rozlícený Alex trvá na potratu. Děti pošle na několik dní ke známým a s pomocí svého bratra Marka zařídí zákrok. Celá událost však nezůstane bez následků, jež Alexe přimějí k zamyšlení nad oprávněností jeho jednání. Očekávaný film Andreje Zvjaginceva, který v roce 2003 vyhrál benátský festival se svým debutem Návrat, byl inspirován krátkou prózou Williama Saroyana Směšná záležitost (1953). Režisér zde podává obraz rodiny, která se ocitla v krizi, a zavádí nás do blíže neurčeného času a prostoru (natáčelo se však v Moldávii, Belgii a ve Francii). Ústřední dvojici vytvořili Konstantin Lavroněnko a Maria Bonnevieová, hvězda skandinávského filmu. Andrej Zvjagincev (1964, Novosibirsk) vystudoval hereckou fakultu na Novosibirském divadelním učilišti (1984) a hereckou fakultu na moskevském GITIS (1990). Jako herec se podílel na několika divadelních projektech, účinkoval v reklamách. Hrál v epizodních rolích televizních seriálů (Buděm znakomy/ Seznámíme se, 1999) a také ve filmech, např. Širli-Myrli (1995, r. Vladimir Meňšov, uveden na karlovarském festivalu v roce 1996). K režii se dostal prostřednictvím TV krimiseriálu Čornaja komnata (Černý pokoj, 2000), pro nějž natočil tři díly. V roce 2003 debutoval celovečerním hraným filmem Návrat, který se stal událostí několika festivalů. Výrazně duchovní rozměr vyprávění charakterizuje i jeho následující Vyhoštění, na němž opět spolupracoval s kameramanem Michailem Kričmanem. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (74)
Film ponúkne rôznorodý guláš všakovakých pocitov. V prvom rade treba uznať, že A. Zvjagincev vie točiť a že určite patrí k tým najlepším režisérom súčasnosti. Snímok ma oslovil hlavne po technickej a filmárskej stránke, ktorá je skrátka geniálna. Dlhé, statické zábery kamery mi nevadili ani v najmenšom, pretože narozdiel od mnohých iných príkladov, mali tu svoj význam a zmysel. Myšlienka vypovedaná vo filme sa tak často krásne metaforicky pretavila aj do obrazu - napr. scéna s vyschnutým potom v predobraze vyschnutého porozumenia dvojice a pod... Takých príkladov tu bolo neúrekom. Je to niečo podobné, čo vo svojich filmoch robil aj Tarkovskij. Do toho vyhrávala perfektná hudba, ktorá tieto pocity ešte dokázala umocniť. Na druhú stranu ale by som mal nejaké výhrady k obsahovej stránke filmu a jednaniu postáv, hlavne k postave manželky. Jej konanie mi prišlo iracionálne a hlúpe, podobne ako aj brata Marka. Čo sa týka Alexa, ja osobne by som hneď na začiatku kládol úplne iné otázky ako kládol on. A hlavne by som si počkal na odpoveď a neskákal neustále do reči. Toto troška ten výborný dojem z filmu pokazilo. 80/100 ()
Film jsem poprvé zhlédl v r. 2007 na MFF v Karlových Varech a hluboce mě zasáhl. Dodnes mi v paměti uvízly dlouhé záběry auta projíždějícího kolem temných instrustriálních prostor za doprovodu znepokojivého hudebního doprovodu - nádherná kamera, lokace a hudba jsou hlavní poznávací znaky tohoto neobyčejně působivého snímku. Když jsem si film znovu pustil po letech, nyní mnohem lépe obeznámen s dalšími Zvjagincevovými filmy, oslovil mě srovnatelnou měrou jako tehdy ve velkém sále Thermalu. Již úvodní dlouhá scéna sledující jízdu auta po polní cestě předznamenává, že jde o filmařsky suverénní a ambiciózní počin, který své karty vykládá pozvolna na prostoru rozmáchlé stopáže 2,5 hodiny. Komorní příběh sleduje osudy několika postav (výborný Konstantin Lavroněnko v hlavní roli Alexandra), z nichž nikdo není zcela bez viny a film mnoho motivů pouze naznačuje, aniž by dával jednoznačné vysvětlení. Saroyanův text "Směšná záležitost" z r. 1953, jímž je tento film inspirován, podle všeho zatím nebyl přeložen do češtiny (nebo se mi ho alespoň nepodařilo dohledat), což je škoda, protože bych si ho nyní s chutí přečetl. Zvjagincev je rozhodně nejzajímavější současný ruský filmař, kterého znám - každý jeho film představuje výjimečný divácký zážitek, ze kterého se vzpamatovávám celou věčnost. ()
"Chceš zabiť?, zabi, bude to správne...Chceš odpustiť?, odpusti , bude to správne..."Trailer povie viac ako 100 recenzií, takže neviem, prečo tu chýba. Krásny film, Ocenenie Zlatá palma sa nemýli...Nádherná práca s kompozíciou obrazu, ktorá v niektorých momentoch, hlavne v spojení s úžasne hypnotickou hudbou dosahuje až magické účinky. Režisér Zvjagincev si dáva načas, nikam sa neponáhľa a mne to pomalé tempo nevadilo, práve naopak. Hypnotizovalo ma... Akonáhle sa dopracujeme k téme nemanželského dieťaťa a "nevery", divák dychtivo očakáva, čo bude nasledovať. Budú sa diať veci a nič nie je také, ako sa na prvý pohľad zdá...Herecky výborne obsadené, Lavronenko je vážne talent a snáď sa s režisérom stretne aj do tretice. U mňa Zvjagincev po vysoko hodnotenom Návrate opäť zabodoval a súhlasím s názormi, že patrí medzi najtalentovanejších ruských režisérov. 90%. ()
Mám tolik rád tuhle ruskou drsnou školu... Brácha tahá bráchovi kulku z ruky na gauči v pokoji a přitom spolu několika málo slovy poklábosí o životě, sterilizace nástrojů proběhne letlampou a špiritusem a špiritusu si cvakne i pacient namísto narkózy... Skvostný začátek. A skvostný celý film. Vynikající herci, scénář, dialogy, kamera. Fantastické lokace! Těžkotonážní filmový projektil ruské syrovosti a spolehlivý katalyzátor existenciální depky, tzn. jsem opojený a v mírné euforii. Snad ještě intenzivnější a hlubší zážitek než Zvjagincevovo předchozí Vozvraščenije, a to je co říct. Leckterý divák si možná v plné síle uvědomí, že k silnému filmu není zapotřebí, aby herci mleli a plkali a žvanili jednu větu za druhou a aby kamera skákala na všechny strany a střihač freneticky stříhal a režie nás omračovala bombastickými triky a bombastickou výpravou a bombastickou (nebo jakoukoliv jinou) hudbou a podobně. Za jeden z vrcholů filmu považuju rozhovor Aleksandra a Marka v autě u nádraží - tahle krátká a prostá scéna je taková nenápadná, ale zároveň zatraceně hluboká sonda do pověstné ruské duše. ()
Hrozitánská sprostota, tahle Izgnanie - bezprizorně podlá, trapně bezpáteřní! Co Zvjagincev udělal - aby mu za to rarach hromádku svou na hlavu uštedřil, amen! -, je to, že svůj film vzal a proložil jej kanonickými scénami z Tarkovského opusů. Nic tomu neubírá, že je sám natočil, protože jsou bezesmyslu opsané a s vlastním materiálem Zvjaginceva nikterak nesouvisí. To znamená, že tu máme hypnotickou dálniční jízdu gigantickým dopravním bludištěm ze Solarisu, „poslední“ dům z Oběti, vyhoštění z Nostalgie, pro změnu elegickou jízdu po zbytcích civilizace ležících pod vodou ze Stalkera, měkkou, trochu mdlou a syté barvy postrádající stylizaci zamračeného počasí ze Zrcadla, hustou (ve smyslu plochého rozptýleného světla) atmosféru, oheň, déšť, vodu v různých skupenstvích, sekvenční jízdy kamery ve velkých celcích, založených více na kompozici než na osvětlení (o Tarkovském je dobře známo, že na světlo kašlal, Nykvistovi trvalo půl Oběti, než to pochopil) atp. Jaký má ale proboha smysl vkládat mezi vlastní deseti-minutové záběry pěti-minutové záběry z Tarkovského, které očividně přesahují kontext Izgnanie, který je příliš slabý, než aby je unesl, a příliš odlišný, než aby je do sebe přijal a integroval? Izgnanie, mimo morální prohnilost, je film zoufale nekoherentní, nedějový, atmosféru drží jen v některých příznakových, vyloupených scénách a připomíná více disertaci dávající najevo Zvjagincevovu obeznámenost s kinematografií než originální snímek. Proto chápu Izgnanii jako vtip studentského režiséra, jako absurdní angažovanou reklamu spiritualismu kameňáckého typu. Pokud někdo nemá problém s tím, jakým způsobem používá Zvjagincev filmový, převážně malířský výrazový prostředky Tarkovského, nemůže přejít, jak s nimi nakládá. Zvjagincev v důsledku toho, že nezná Filozofii dějin, kde Hegel na známém místě vzpomíná, jak prý může úzkoprsé zaujetí pro privátní mravnost zabránit pochopení velikých zjevů historických, tahá do děje neustále rodinný traumata a obtěžkává diváka profánními problémy. Touto nepříjemnou infekcí, zcela cizí mýtotvůrci nejvyšší třídy Tarkovskému, byl prorostlý už Návrat. Vše, co je k tomu zapotřebí říct, je proto toto: vážený pane Zvjagincev, ať je váš film z technického nebo estetického hlediska takový nebo makový, určitě byste měl navštívit psychiatra, protože existuje možnost, že jste duševně nemocný, a taky byste se měl poradit s právníkem, protože je pravděpodobné, že na vás někdo podá žalobu. Ne proto, že jste to natočil, ale proto, že jste to záměrně naaranžoval. Stranou toho byste možná měl uvažovat o kariéře v oboru, kde se skutečný, nejenom estetický sadismus oceňuje. Jako např. zvláštní vyšetřovatel u CIA. ____ Na celou tuhle lapálii je ovšem nutno se podívat z větší výšky, poněvadž se nám tu přímo před očima odehrává klíčový rozpor v samotném ontologickém středu umění a jakékoliv unáhlené závěry by nás mohly o tuto o emfatickou pointu připravit. Kinematografie představuje jakousi obrovskou mapu příběhů a postupů, z níž filmaři od počátku čerpají, či lépe řečeno recyklují staré nápady a vyjadřují je novými způsoby. Hovoří se například o 35 dramaturgických situacích, o deseti syžetových modelech, podle Bély Tarra jsme všechno podstatné řekli v Bibli apod. Tato kinematografická mapa je ovšem umenšována o kanonické scény, které po jejich mistrovském zvládnutí nelze zopakovat, protože jejich znovupoužití by bylo kritiky a diváky ihned odhaleno – například valčík vesmírných korábů z 2001, některé matrixovské scenérie nebo jmenované sekvence z Tarkovského děl není možné bez následků imitovat, nepočítáme-li druhořadé parodie, což je přesně ten důvod, proč bude Sokurov navždy žák, seč by se na hlavu stavěl. Tarkovskij na nás, diváky i filmaře, uvalil neodčinitelnou kletbu, protože vymazal z kinematografické mapy pořádný kus území, což neříkám jako nějakou zastarale romantickou poklonu mistrovi, nýbrž jako odhalení jistých principů a zákonitostí, jimiž se umění řídí. Jakmile má dílo nějaký styl, lze ho napodobit. Ale napodobit Stendhala, Matisse či Flahertyho ještě předtím, než dosáhli úspěchu, znamená prostě být Stendhalem, Matissem či Flahertym. () (méně) (více)
Galerie (48)
Photo © Intercinema XXI Century
Zajímavosti (1)
- Filmovanie prebiehalo vo Francúzsku, Moldavsku a Belgicku. (MikaelSVK)
Související novinky
Seminář duchovních filmů
Od 21. do 23. března 2014 v hodonínském kině Svět proběhne I. ročník Semináře duchovních filmů. Vrcholem programu bude strhující dvouapůlhodinový film Na druhé straně kopců nejznámějšího… (více)
Reklama