Teď zas my

V období bezprostředně následujícím po březnové okupaci nacistickými vojsky se česká kinematografie, až dosud produkující také nemalé množství vlasteneckých a obranných filmů, ocitla v jakémsi podivném vzduchoprázdnu. Bylo zřejmé, že jakékoli projevy přímé rezistence vůči novému politickému zřízení jsou předem vyloučeny a navíc vyvstala otázka, zda a za jakých podmínek lze i nadále pokračovat ve výrobě českých filmů. V tomto nejistém bezčasí, panujícím až do vypuknutí druhé světové války v září téhož roku, získala prostor především bezkonfliktní témata, evokující nanejvýš soudobé společenské problémy. Svou šanci tehdy mezi jinými využil také herec, člen Burianova divadelního souboru, scénárista a režisér Čeněk Šlégl, který si na své konto připsal neuvěřitelné tři celovečerní filmy. Snímek Teď zas my personifikoval odvěký střet mezi starší a mladší generací, přinášejících s sebou všechno to, co tento duel otce a syna představuje. Film sám o sobě neposkytuje, až na několik spíše dokumentárních záběrů ze sázavských skláren, nic zvláštního, a dokonce svou realizací hrubě zaostává za jinými, slavnějšími díly, přesto v něm lze nalézt jistá pozitiva. Tím by měl být bezesporu určitý hlubší přesah v podnikatelské hyerarchii, tedy přesněji ve vývoji, který je zde výrazně zastoupen v postavě průbojného syna titulního hrdiny. Nejednoho diváka zajisté příjemně překvapí přítomnost půvabné Jiřiny Štěpničkové i poněkud netradiční obsazení Ladislava Hemmera, rovněž významného člena Burianova divadla, který neměl na plátně příliš možností k opravdu uceleným hereckým kreacím, do jedné z hlavních rolí. Marvan, Kreuzmann, Dvorský, Vojta a další veteráni jsou potom spolehlivou zárukou slabšího scénáře, přenášejícího vyhrocený dramatický konflikt v jeho závěrečné části do soudní síně. V ní na straně práva zasedl sám Šlégl, netušíc přitom nic o tom, že po válce se ocitne na tomtéž místě, ale již v roli obviněného a souzeného. I takové mohou být dějinné paradoxy. (15.11.2014)

Průměrná komedie, která propaguje technický pokrok a evokuje baťovské metody podnikání. Největším tahákem pro diváky tehdy jistě byla hlavně Jiřina Štěpničková. Mezi hlavními představiteli vynikl určitě Ladislav Hemmer, jehož brzký konec filmové kariéry nás může dodnes mrzet. Svůj standard odvedli Jaroslav Marvan, František Kreuzmann, Alois Dvorský a Vladimír Hlavatý. V dětské roli jsme mohli opět vidět v období protektorátu velmi oblíbeného Vladimíra Salače, který se svou bezprostředností a hereckým talentem nikdy nezklamal. Zápornou roličku žáka si zahrál Antonín (Strýček) Jedlička. Ella Nollová sice byla v záběru jen několik vteřin, ale starou kriminálnici zahrála přesvědčivě. Samotný režisér Šlégl se obsadil do role soudce. Výbornou prací se prezentoval kameraman Ferdinand Pečenka se svými záběry sklářů. Musel si však vypomoci i prací v ateliéru, zatímco na plátně byl vyobrazen tolik vytoužený moderní stroj. 50% (13.11.2014)

Komedie i povedené drámo, ve kterém je naplno využit silný dramatický potenciál (pohledy) opět vynikající Jiřinky Štěpničkové, která zde tyto dva žánry skvěle kombinuje a společně s dětskými herci drží, jinak dosti naivní a předvídatelný, film nad vodou, jinak stačí jedno zhlédnutí, myslím si i pro fajnšmekry. (03.02.2019)

Teď zas my je jeden z mnoha velmi dlouho chybějících filmů v koláži domácí produkce 30. let. Jeho absencí jsme přišli o několik věcí, o rozkošně civilní Jiřinu Štěpničkovou, která v této době hrála zejména své velké vážné úlohy v Lidech pod horami a v Božích mlýnech, jejichž vážnost posilovala německými verzemi pro možnost širší exploitace. Po boku Ladislava Hemmera se ale stala ideální milenkou tehdejší současnosti, která je ochotna pro vyšší cit obětovat vše - navzdory proklamovanému pokroku, který by mohl nabádat v solitérní sobecký úspěch. Hemmer si tu plnými doušky užívá výjimečně velké role, která se stala zadostiučiněním po všech těch pikantních či humorných epizodkách. Téma je skvělé, zpracování též, leč co oceňuji zdaleka nejvíce, je vizionářský přesah. Film nekončí obligátním smířením starého a nového, Šlégl tu v samém závěru přechází do vize budoucnosti, která je skutečně zlatá a po právu zasloužená. Kéž by takových teček mohlo být nabízeno více. Leč ve své době Vlajka hrozila, že námět Vojtěcha Beneše není přijatelný a Čeněk Šlégl měl problém... (29.12.2014)

Kostrou filmu je klasické téma o střetu dvou generací. Ta starší by nejraději fungovala podle starých a dobře zajetých pořádků a ta mladá by nejradši všechno zmodernizovala. Proto mezi nimi dochází ke zmatkům a nepochopení. Z toho se dalo vytřískat mnohem víc. Ještě, že tu byl pan Málek a pan Mazara. (18.11.2014)