Most do země Terabithia

Námět je nosný a základní myšlenka, že přátelství a lidská fantazie dokáže překonat spoustu problémů a zkrásnět okolní svět, je nepochybně pravdivá a hluboce lidská. Potíž mám ale se zpracováním, které mi přijde šablonovité, emočně vykalkulované (zejména svým závěrem) a režijně konvenční. Nebyl jsem ani spokojený s hereckým obsazením, především u dětské části hereckého ansámblu - ne že by děti hrály vyloženě špatně, ale jejich představitelům scházelo charisma. V neposlední řadě mi vadila i úroveň triků, byť to je záležitost, na kterou obvykle nekladu zřetel. Celkový dojem: 50 %. (31.01.2009)

Buď mořem, já budu tvůj oceán. Buď jedinou jiskrou, já v tebe zahořím. Buď jediným zrnkem, já postavím z tebe Řím. Buď jedinou mou myšlenkou a já nebudu nikdy sám! Někdy, někdy je cesta životem zvláštní. Není to osudem, není to smůlou nebo štěstím, je to jen tím, co se ukrývá hluboko v nás, v našich nadějích, snech, v tom čemu a proč věříme. Bridge to Terabithia je zvláštní, zvláštní fantasy nespoutaná okázalou pompou, která umožňuje vaší vlastní fantazii pracovat, snít, toužit, prožívat a žít. Když se díváte a přesto máte pocit, že otáčíte stránky, když se díváte a přesto vidíte jen to co chcete vidět, zjistíte, že lidé, věci nejsou takové, jak je vnímáme očima, nýbrž takové, jak je vnímá naše srdce. Gabor Csupo vzal do ruky tužku, namaloval kluka, který i přes tíhu prostého bytí dokáže utéct do světa představ (skvěle ztvárněný Joshem Hutchersonem), dívku, co svým velkým světem fantazie a niterně šibalským úsměvem pohltí malý svět kolem nás (kouzelná, upřímně kouzelná AnnaSophia Robb) a kolem spoustu méně či více bizardních figurek. Ale pastelky, barvy, ty nechal v rukou diváka. Alespoň na chvíli, hodinu a půl, vrátil jsem se do dětství, do bezstarostných chvilek, kdy všechno bylo tak, jak jsem si přál a všechno o čem jsem snil bylo předemnou. “Zavři oči, ale svou mysl nech otevřenou.“ Tak jsem je zavřel a znovu jsem zažil krásný pocit, že sny ještě nezmizely. I přes fakt, že za filmem stojí trikový specialisté ze studia Wetta Digital, které je podepsáno třeba pod trilogií Pána prstenů, netvoří počítač hlavní devizu celého, plynule vyprávěného příběhu. A tak je to správné! Protože tak to podtrhuje už v úvodu napsané. Když ještě přidám dobře padnoucí frak hudebních aranží Aarona Zigmana, sladký pohled Zooey Deschanel (s kytarou jí to vážně sluší) a spoustu dobře napsaných dialogů - "Když budeš mít mysl otevřenou, můžeš stvořit svět", dostávám na každý pád nezvyklý, silný a opravdový příběh, který má tu moc vládnout nad emocemi. Tak co ještě říct? Život je těžký, ale nikdy ne tolik, aby jej neunesla křídla fantazie. [final rate: 90%] (12.11.2008)

Verze pro ty, co neviděli (beze spoilerů): krásný a poetický film o radostech a strastech dětství, navrch s výbornými hereckými výkony představitelů hlavních dětských rolí (AnnaSophia je nesmírný talent). Verze pro ty, co viděli (je tu něco jako spoiler!!!!!).....................................................................: že jsem nebyl sám, kdo na konci tak strašlivě brečel? Ufff, ještě teď mám na krajíčku... Edit.: podruhé už to bylo lepší, ale stejně jsem se jim neubránil... (02.12.2007)

Pokud bych někdy měl rád učitelku, byla by to Zooey Deschanel. Pokud bych někdy byl ochotný pro někoho cokoliv obětovat, byla by to AnnaSophia Robb. Už dávno nejsem dítě, ale bujná fantazie mi nechybí a díky ní se mi z šedé reality uniká velice jednoduše. Tento film je pro mě něco jako pozdě splněný dětský sen. Možná právě díky tomu, že už se řadím do kategorie dospělých, tak jsem ho mohl plně docenit a prožít velice silnou katarzi. Pro tu jiskru v očích stálo za to Leslie potkat. (14.04.2012)

Jsem celkem frustrovaná z toho, že když mluví o mracích, tak neukážou mraky, ale jenom tváře, co se na ně dívají. Ale pokud je to film o očích, které se poprvé učí DÍVAT se na svět, tak je to asi pochopitelné. A vůbec, během celého sledování jsem si připadala velmi v konfliktu sama se sebou. Vždycky jsem připravena rozdat nějakou lásku, když se jedná o seriózní film s dětmi v hlavních rolích, ale... Možná to "ale" ani nebudu umět pořádně popsat. Hlavní problém asi vidím v tom, že je to všechno příliš očividně "fingované/zinscenované/narafičené". Chování Roberta Patrika ke svému synovi v průběhu celého filmu je chladné a bolavé, ale protože film je vyprávěný očima syna a otcova perspektiva chybí, tak je jeho závěrečný charakterový twist (jakkoliv mým srdcem vítaný) neuvěřitelný a hlavně nepřipravený. Učitelka Zooey Deschanel má zase příliš málo prostoru na to, aby se mohla nějak ústrojně začlenit do života dětí. Její hudební vložky jsou nesystematicky naflákané do stopáže bez nějakého účelu a pro emocionální příběh našeho chlapečka působí asi jako puštěná televize na pozadí. Oproti tomu učitelka s hororovou pusou má ve filmu jenom dva kratičké výstupy, ale napojení na hrdinovu situaci je mnohem silnější. A poslední stěžovací položkou je samotná AnnaSophia Robb, která v mých očích tu světlou duši přehnala a vydala se až příliš blízko k hranicím nesnesitelnosti. (A bonusovým přívěškem je hudba v čele s její písní, která pro mě postrádá jakoukoliv osobitost.) A teď pozitiva, v náhodném pořadí, jak si na ně vzpomenu. Místnost natřená na zlato je nevýslovně krásná! Velmi mě potěšilo zkoumání vztahu mezi bratrem a sestrou (I když mi bylo líto, že se jí Leslie nikdy nezastala, když se k ní v její přítomnosti choval "hnusně"). V tomto směru mi potom konec (ten úplný konec, ne zvrat před posledním dějstvím) přišel přesný/dokonalý. Obryně Janice (ve škole i v lese) také zahřála mé srdce. Fakt, že jeden ze dvou autorů scénáře píše o svojí skutečné kamarádce z dětství sice neovlivňuje kvalitu filmu ani diváckého zážitku, ale dost vysvětluje sentimentální/nekritické ladění filmu jako okna do minulosti, se kterou nejde nic udělat kromě toho, že se na ni nesmí zapomenout. Tenhle naivní úhel je podpořen i tím, že režisér je debutant, který nepředkládá svůj vlastní filmový styl, ale tradičním/zaměnitelným nemastným neslaným způsobem podle scénáře komponuje fiktivní rekonstrukci silného zážitku z dětství. + Tři záběry/obrazové kompozice, které mi nejvíc utkvěly v paměti (a všechny obsahují ruce Joshe Hutchersona): 1. Jesseho ruka si bere klíče z otcovy dlaně. 2. Jesseho pěst dominuje záběru, když letí praštit šikanizéra do obličeje. 3. Jesseho ruce korunují sestřinu hlavu věnečkem z rostlin. (17.08.2015)