Ptačí král

Poctivá studiová pohádka. Orientální téma, zpracované Pavlou Slancovou, symbolem sourozenecké svornosti a rezavějící dýkou připomene českou klasiku Třetí princ. Výměna dětí za štěňata je vskutku jednoduchá zápletka a až moudrý ptačí král nachytá divícího se sultána při netradičním menu – okurce nadívané perlami. “Výměně dětí za štěňata ses nedivil tak jako okurce nadívané perlami…“ Kulisy, kostýmy a hlavně herecký projev (především Ondry Vetchého) udrží divákovu, nebo aspoň moji, pozornost. (16.02.2010)

Nesmírně hluboké psychoanalytické drama! Princ Pervers, teda Pervis, hledá ptačího krále, neb mu tak nakázala sestra: "Trápí mě obrovská touha po ptačím králi!" Na cestě potká vetchého Vetchého, jenž jej instruuje: "Již mnoho udatných sem přišlo. Prosili mne, abych jim ukázal cestu... Co když tě napadnou neviditelní nepřátelé - duchové a démoni? Tohoto motýla budeš následovat. Zavede tě k patě hory, vylezeš na ni... Uslyšíš strašidelné hlasy... a laskání a lísání (nebo lízání?). To se ti démoni budou snažit zabránit v dosažení vrcholu. (sic) Nesmíš se podívat za sebe. (jak jinak) Jinak zkameníš. (vrrrau) ... Pokud odoláš tomuto pokušení, uzříš zlatou klec s ptačím králem!" Precizně zpracovaná balada o pásu cudnosti, zakončena orální sultánovou slastí v podobě bio-pokrmu aranžovaného do tvaru dilda. Trololo faktor 1000. (01.03.2013)

Totální kulisovka - což by až zas tak nevadilo. Ale tato pohádka je tak totálně bez tempa a energie, až to snad ani není možné. Obecně mi arabské příběhy s Alláhem nevadí, ale tentokrát to bylo zcela bez humoru, scény s mladými dvojčaty především ve skalách jsou opravdu špatné, spousta dialogů až trapně tupých a umělých. Zpracováním je to spíše z osmdesátých let. Jako poobědová pohádka mnoho radosti nepřinese. (07.02.2016)

Dosti špatná pohádka s topornými studiovými efekty (nejhorší jsou démoni představovaní zkreslenými hlasy a barevným dýmem, fakt síla). V malé a kupodivu pozitivní roličce poněkud mezopotamsky vyhlížejícího vezíra se tu objevuje Boris Rosner. Ale jinak tyto příběhy s prozřením po dvaceti letech, kdy lze bez problémů nespravedlivě odsouzenou oběť někde najít a nedotčené časem se jí omluvit (protože je to obvykle manželka) a tak uvést vše do pořádku, zrovna moc neoblibuju, nepřijdou mi totiž moc věrohodné. (14.02.2010)

Mám několik dotazů: Jak to, že sultán dvacet let stonal doma a současně seděl v prachu u cesty? Jak to, že dceři poskytl špunty do uší a synovi ne? Proč byl ptačí král v kleci? Proč byla ptačí klec na vrcholu skály na nějakém zlatém vajíčku, když pták stejně nemohl lítat, a jak se tam dostala? Proč ptačí král s někým mluvil a s někým ne, když se řeklo, že mluvit může jen s tím, kdo ho zachránil? Proč místo otevření dvířek sejmula dívka vrchní část klece, aby ptáka pustila, ale v následující scéně klec s ptákem nese za vršek? A co na to Jan Tleskač? Nevím, co přesně vede naše tvůrce k tomu točit pohádky neevropské, když je tato cesta dlážděna řadou nezdarů a stále se opakujících chyb (čínské pohádky z brněnského studia, hahaha). Stačí jen trochu uhnout z cesty a z pohádky se stane fraška, což zde je např. v záběru na naservírovanou falickou okurku s rajčaty po stranách, a nezachrání to ani, kdyby byla narvaná skutečnými perlami a nikoli voskovkami z Preciosy i s dírkami. Přitom stejný kánon nalezneme v řadě pohádek evropských, Boženku Němcovou nevyjímajíce. Sourozenci se mi herecky nelíbili, navíc dcera vypadala starší než matka (což jsou herečky i ve skutečnosti), jejich jména působila legračně v kontextu s ostatními nešvary. Ani Vetchý chvílemi neví, jak to má hrát... Atd., atd. Mám respekt k práci Františka Filipa, ale toto rozhodně nebyl můj šálek čaje. Jednu hvězdu dávám za výpravu, rekvizity, kostýmy a samozřejmě loutku, protože klobouk dolů, tahle parta odborníků si ví rady snad v každé pohádce. (15.03.2015)