Bílá kočička

Po dlouhé době jsem jí zas viděla v televizi a ani se nedodívala. Najednou mi spousta tady těch pohádek příjde směšných s těmi papírovými kulisami apod. Svou krásu tu neztrácí jen Terezka Pokorná a Jana Preissová, která tu hraje spolu se svým skutečným manželem královské rodiče a moc jí to sluší. Taky jsem si ráda zavzpomínala na Brigitu Zlámalovou, dětskou hvězdičku, která se pak na nějakou dobu stala televizní hlasatelkou... Takže ty hvězdičky dávám hlavně za ty sympatické herečky, skvěle zahraného krále skřítků a za to, jak se nám to se sestrou moc líbilo, když jsme byly děti (29.06.2008)

Tyhle instantní pokojové pohádky mě jaksi neberou. Chutnají opravdu jako polévky z pytlíku, samej glutamát. Jo, mladičkí Preissovi byli hezký páreček, jako král a královna vypadali opravdu pohádkově. Jako když do tý pytlíkový polívky uvaříte opravdový domácí játrový knedličky. Neustále pletoucí hraběnka Stradová mi přišla jako promyšlená satira. (23.02.2013)

Je mi jasné, že dnes už bych tuhle pohádku nevydýchala, anžto se mi s věkem vyvinula alergie na studiové kulisy a také hůře než v dětství zvládám situace odporující logice, ale když mi bylo osm, dost jsem ten depkoidní příběh prožívala. Únos dítěte a obchod s bílým masem, co víc si přát - skvělé téma pro malé fakany! Některé hlášky z "Bílé kočičky" mezi mnou a mojí sestrou zlidověly (koukám v komentářích, že to společně sledovalo povícero sester:-)). A mimochodem, nenechte se mýlit neviňoučkým vzhledem bílých kočiček - jsou to obvykle veskrze zákeřné svině! 65% (15.06.2011)

Vladimír Ráž měl tak příjemný hlas. Jeho recitace byla uklidňující. Najednou jsem ho zase viděla jako pohledného krále Miroslava, který k rozumu přivedl jednu pyšnou princeznu. Květa Fialová se do rolí víl a jiných nadpřirozených bytostí parádně hodí. Sama o sobě totiž působí tak nějak nadpřirozeně a nadpozemsky. Král skřítků, kterého hrál Stanislav Fišer chvílemi budil hrůzu, ale jinak byl opravdu kouzelný, takže maskéři odvedli velmi dobrou práci. (06.10.2011)

Tak jsem ji našla, tu hororovou pohádku z dětství! Každou neděli po obědě, když se na obrazovce objevily úvodní titulky a děsivá hudba podvědomě naznačující, že se tentokrát natáčelo ve studiu, doufala jsem, že to není TAHLE pohádka... Malá unesená holčička mi nijak zvlášť sympatická nebyla, ale ty tři babky, které mi zpočátku přišly celkem milé, to byl pro moji dětskou hlavičku opravdu šok. Tak nevím, jestli mám tuhle pohádku dál nesnášet, nebo jestli ji mám chovat v srdci jako klenot, který mi ozářil cestu ven z bahna pohádkové černobílosti. (20.10.2012)