Bublina

Soderberghovi se podařilo vytvořit téměř dokonalou iluzi reality. Maloměstské reality. Hrdinové pracují v továrně na panenky, obědvají hamburgery z fastfoodu, a dialogy, které při tom vedou, jsou jednoduše nezáživné. Asi jako kdybyste se o polední pauze dívali na skutečné lidi z továrny jak klábosí o svých každodenních problémech. Nikde z toho netrčí ruka vychytralého scénáristy, je to tak přirozené jak jen to jde. Tomu dopomáhá i digitální kamera. Soderbergh nedělá žádné razantní střihy, nijak se neprosazuje jako autor, je v pozadí a jen zaznamenává. Člověk má trochu pocit jako by sledoval záběry z nějaké CCTV než nový film autora Dannyho parťáků. Tento fakt je mi velmi sympatický. Soderbergh natočil film s neherci, na kterém není ani trochu znát, že ho natočil autor komerčních hitů. Jestli je na Bubble něco znát, tak je perfektní schopnost načasování. Z počátku vás atmosféra maximálně ukolíbá, takřka vás naladí na sejně stereotypní notu, jako byste zažívali v továrně na paneky. Ve chvíli, kdy dojde k osudovému zvratu v životech hrdinů (prozraďme, že se jedná o vraždu), na plátně si to uvědomují velmi pomalu. A stejně tak diváci před ním. V tu chvíli vás už ale Soderbergh má. Drží a nepustí. (13.07.2006)

Strohost, nezúčastněnost, s níž neúnavný pokušitel trpělivosti mainstreamového diváka, Steven Soderbergh, sleduje tragédii na jednom americkém maloměstě, je skoro neuvěřitelná. Tvůrce, který ve svých filmech skáče ze žánru do žánru a od formy k formě se tu obešel bez profesionálních herců, bez speciálních efektů, kamerových filtrů i umělých dekorací. V reálném prostředí, s neherci a na digitální kameru natočil něco, co bychom možná mohli nazvat nezávislý film“, všem škatulkám se to však vzpírá. Příběh tří zaměstnanců malé továrničky na plastikové panenky (gumové hlavičky jako jeden z možných klíčů k jen na první pohled něžnému názvu) začíná jako melodrama, skoro jako romantická komedie. Jakoby mimochodem během jednoho dvou dialogů a několika jízd autem přechází v sociálně psychologické drama a v závěru se stočí v detektivku. A všechno mimochodem. Mezi řečí. Jediným čitelným předělem mezi jednotlivými rovinami je asi jenom rytmická kytarovka, s níž do příběhu bez jakýchkoli okolků vplujeme, abychom z něj po studené sprše na konci zase odešli. Ve strohé kameře, která se za celý film pohne snad dvakrát se toho jakoby neděje moc, ve skutečnosti se toho ráz naráz však děje tolik, že vám nezbývá, než nechat klesnout bradu. Pár pohledů, pár vět, pár kroků a vy máte najednou dojem, že takhle nějak se to může stát. Že největší peklo bude nejspíš tam, kde byste ho vůbec nečekali. (11.09.2006)

Nemusíš říct skoro nic, jenom hákuješ v továrně na panenky a tvůj život stojí za hovno. A víš, že to nebude už nikdy lepší, jenom zestárneš, zošklivíš a z tý coly a hranolků ti naroste břicho až nakonec chcípneš. A všichni co znáš sou na tom stejně. Je to v prdeli, zavolej Soderbergha ať tě natočí a plivne kapitalistům do ksichtu. (17.12.2010)

Zdařilé. Film mohl (aspoň podle mě) skončit v momentu, kdy šéf v továrně říká, že tam bude pracovat Kyleova matka... Protože v té chvíli, jak tam byl záběr na Kylea i na ni, tak jsem měla pocit, že se mohlo jednat o nějaké spiknutí... (i když je to samozřejmě hloupost) Brala bych to víc nedořečené... (04.02.2007)

Autentické, civilní, realistické. To jsou jen přívlastky, které z Bubliny vyloženě čouhají, aniž by přitom vysvětlovali, proč Soderbergh zvolil právě takovouhle formu, a kam s jejím experimentováním míří. Pokud bych měl s nějakým režisérem sednout k pivu a nechat si od něj vysvetlit smysl jeho počínání, Soderbergha s Bublinou bych asi ocenil ze všech nejvíc. (28.07.2006)