Křišťálová noc

Televizní záznam Hrubínovy stejnojmenné divadelní hry, inscenované krátce předtím na jevišti pražského Národního divadla (1961 - 1965), otevírá bohatou paletu lidských charakterů, zmítaných v nejednoduchých paralelách svých vlastních životů, pohybujících se přitom v uzavřených bludných kruzích, odkud není úniku. Zvolna stárnoucí spisovatel, na nějž dopadají první příznaky vyhaslé tvůrčí inspirace, jeho o mnoho let mladší manželka, atraktivní a nespoutaná lékařka, panovačná matka, která drží otěže rodinné pospolitosti pevně v rukou, rezignovaný otec, nevyléčitelný snílek... Panorama venkovské pouti, během které dochází k osudovým zvratům v chování jednotlivých postav, odhaluje destruktivní rozměry těchto patologických deformací, vrcholících úlevným vyhřeznutím všech nepříjemných pravd z minulosti. Jeden bez druhého nemohou existovat a přesto si vzájemně ubližují, právě tak, jako lidstvo samo. I v tom lze vlastně nacházet silný nadčasový potenciál Hrubínova díla, jehož naléhavost a vzrušivost, s níž před diváka klade několik závažných otázek o bytí a nebytí člověka, není zdaleka pouze dobovým vyrovnáváním se s (ne)normalitou tehdejší společnosti. Představoval-li Strunu na jevišti Karel Höger, pak svého ideálního nástupce před kamerou našel právě ve vynikajícím Václavu Voskovi, který dostál přesné představě o mastroianniovské rozpolcenosti titulního hrdiny. Za vrcholné lze považovat výkony také dalších zúčastněných – Marie Vášové, Vladimíra Šmerala, Jiřího Valy, Jany Štěpánkové a Marie Drahokoupilové. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Bohužel, zatím tomu nasvědčuje jen velmi málo. (19.09.2010)

Obraz prostého člověka několika generací podbarvený zdánlivě pohodovou atmosférou pouťové letní noci, je konfrontován s náhlou potřebou rodinné upřímnosti, jež v některých případech na svůj okamžik čekala desítky let. Kristeježíši...není lepší si celý život tak trochu lhát? Nenápadné, neznáme...František Hrubín v letech šedesátých...nádherný kousek s některými elitními herci čs. kinematografie. (09.07.2022)

Nejen rodinné konverzační drama, ale také hluboká metafora o stavu tehdejší společnosti. Budovatelská generace vystřílela prach, nadšení a třeštění pominulo. Základna Pražského jara nebyla zdaleka utěšená, ale víra v reformy socialismu stále měla určitou přitažlivost. Nemá smysl pitvat tyto věci do detailu; jsou prostě dány. Eva Sadková a většina herců dostála své špičkové profesionální úrovni. (29.07.2020)

Začátek je podivný, Václav Voska coby filozofující spisovatel bez invence potácející se v partnerské krizi s Marií Drahokoupilovou. Pak se ale rozjede nefalšované drama jemuž zcela nekompromisně vévodí matka rodu Marie Vášová, která vše ovládá, ničí a tmelí jen aby chránila rodinu, manžela a syny. A z té samé lásky jim zcela zruinovala život a šance žít nějak normálně. Vášová je v mimořádné formě, nevím jestli tak dobře hraje, nebo taková byla, ale já bych jí teda za matku nechtěl. Její synové jsou hluboce milované oběti jejího mateřství. Vynikající a patologické. Bylo mi z toho dosti úzko...90% (02.05.2015)

.......písané je TV film - no scéna je divadelná maximálne možno povedať inscenačná,ale hlavne malo ísť zrejme o príbeh - z dnešného pohľadu - pôsobí námet nemoderno (matka zakazuje dospelému synovi ženbu,snaha o matriachálnu rodinu.,..) - hlavne oceňujem rok výroby - 1966 - herci ktorých poznáme skôr v strednom a staršom veku - tu tridsiatnici....jedna z mála úloh Jaroslava Víznera,ktorý za pár rokov emigroval (brat známeho Oldřicha Víznera )... pozerateľné ani nie tak pre obsah ako pre spôsob.... (25.04.2021)