Ana y los lobos
Anna a vlci
Anna and the Wolves
Anna and the Wolves
Režie:
Carlos SauraKamera:
Luis CuadradoHudba:
Luis de PabloHrají:
Geraldine Chaplin, Fernando Fernán Gómez, José María Prada, Rafaela Aparicio, José Vivó, Charo Soriano, Marisa PorcelObsahy(1)
Mladá moderní guvernantka Anna přichází do rodinného sídla s podivínskými obyvateli, aby se ze zprvu nezúčastněného diváka stala přímým aktérem událostí a katalyzátorem rozněcujícím utajená dramata, skryté perverze a temné záměry. Saurova otevřená kritika státu je symbolicky přenesena na představitele celé rodiny. Přes postavu Anny odkrývá snímek tragédii morbidní společnosti a pokrytecké morálky (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (52)
Napisem to takto : Mylujem europsku kinematografiu a toto bol moj prvy Carlos Saura /videl som to este na Gympli/. Bez znalosti zakladnych rysov a problematiky rezimu Francisca Franca y Bahamonde /4. december 1892 - 20. november 1975/ sa divakovi neoplati pustat sa do pozerania filmu. Osobne sa v problematike vyznam, a tak som si film krasne uzil. A podla mna jeden z najlepsich Saurovych filmov. 100 % ()
Metafora na španělskou diktaturu mi unikla, zato jsem však viděl zdařilé karikatury tří mužských archetypů. Všichni tři bratři jsou jen parodií toho, čím touží být. Překážkou jim jsou hluboce zakořeněné komplexy, jež se snaží pokrytecky zakrýt, ty však postupně vyplavou na povrch a jsou kompenzovány různými formami agrese vůči Anně. Saura si se svými hrdiny pohrál a vytvořil vskutku nezáviděníhodné postavy. Rádobymacho bez autority, milovník bez charismatu, či pokrytecký duchovní jsou propracování do hloubky, do níž pronikáme, díky režisérem vytvořeným symbolům. Marná touha pro autoritě ,například, je skvěle ilustrována sbírkou uniforem. Dějiště, izolované sídlo uprostřed ničeho, navíc vytváří až mystickou surrealistickou atmosféru. Jedná se o zdařilé dílo, není to však tak strhující zážitek, abych mohl dát plý počet. ()
Snímek je alegorií na diktátorskou vládu generála Franca. Je ale velmi složité číst mezi řádky, protože zpráva, která se v nich ukrývá, už poněkud vybledla. Pro nynější mladou generaci je to více než obtížné, protože si sedmdesátá léta minulého století nepamatuje a v současnosti se o nich už nemluví. Španělsko je teď jinou zemí a ten, kdo informace vyloženě nevyhledává, asi těžko pochopí, o čem film „Anna a vlci“ je. Ale i bez jakékoli znalosti jde o zajímavou podívanou. Je ale škoda, aby film ztratil svůj význam, proto je lepší si před zhlédnutím filmu nastudovat co nejvíce, protože jinak utrpení Anny vyzní naprázdno a budete mít pocit, že se díváte pouze na to, jak to chodí „u blbých na dvorku“. ()
Upraveno v říjnu 2022. Anna a vlci: filmový politický jinotaj na Španělsko od Carlose Saury dosáhl svého dalšího vrcholu (vedle Zahrady rozkoší). Saura je nekompromisní ve svém alegorickém vytržení. Dům (tím je palác El pendolero, západně od Madridu) jako Španělsko, stářím a nemocemi poznamenaná žena jako Francisco Franco, tři synové jako základní struktury a nosné pilíře klerofašistického diktátorského režimu, mladá vychovatelka z ciziny jako závan svobody, jenž je zároveň svůdný, koketní, vysmívající, pobuřující a nepolapitelný. Saura do esteticky nakomponovaných obrazů Luise Cuadrada vnáší symbolismus, metafory, kritické volání, jízlivé zesměšňování a psychoanalytické odhalování. Nic ze základních principů španělského státotvorného uspořádání není v Saurově jinotajení ušetřeno: ani armáda, cenzura a udržování pořádku (tím se míří rovněž na policii), ani katolická církev, náboženská mystika a asketismus (byť alespoň nabízí možnost úniku z reality), ani buržoazie, funkce rodiny a sexualita, ani moc (jejíž samotný základ je invalidní a choromyslný). Saura rozpoutal uragán, ukazuje na traumata a neurózy toho, co tvoří atributy moci, a na obsese a následky, které z nich vyplývají. Hrdinou Saurovy bytostné poezie a politického jinotaje je Ana (pozoruhodná Geraldine Chaplin), mladá guvernantka, půvabného a svobodně bezstarostného zjevu, jenž dráždí vnější i vnitřní smysly. Sebeobranou proti esencím diktátorského uspořádání života je ironie, avšak důstojnost moci si jakékoliv znesvěcení nemůže nechat líbit. Obdivuhodně vykreslené jsou struktury moci frankistického režimu: přes asketismus do mystické náboženské extáze ponořující se, a tím i manipulující, Fernando - římskokatolický pilíř moci (velmi dobrý Fernando Fernán Gómez), poslušnost a uznání autority vyžadující José - armádní pilíř moci (vynikající José María Prada), sexuálně lačný Juan - rodinný a buržoazní pilíř moci (zajímavý José Vivó), a nakonec senilní a tělesně indisponovaná matka bratrů - hlava moci (dobrá Rafaela Aparicio). Z dalších rolí je třeba zmínit také Juanovu nešťastnou manželku Luchy (Charo Soriano). Anna a vlci, film je namířen na politické ukotvení španělské společnosti doby, spoutané tím diktátorským řetězem. Přesto má svůj přesah, neboť přespřílišné projevy svobody či zesměšňování moci musí být po zásluhách potrestáno, nehledě na formu režimu. Saura vykouzlil obdivuhodnou alegorickou poezii v aktech filmových obrazů. Pozoruhodný filmový prožitek! ()
Důrazně doporučuji neprohlížet si obal DVD a nečíst žádné komentáře (ani ten můj) před zhlédnutím. Výklad filmu jako metafory frankistického Španělska nelze nepřijmout, na to jsou tři bratři příliš jasně čitelní. Na druhé straně je to právě jejich typologizace, co znemožňuje omezit výklad čistě na frankistickou společnost. Exegesi lze vést na jedné straně na Španělsko jako takové (viz komentář mortakův) nebo na druhé straně na stát jako takový (viz ofic. text distributora). Každopádně stojí za pozornost pohlavní kompozice postav: mužské postavy jsou pouze tři bratři (a neexistující otec, o němž se jen mihne zmínka), ostatní postavy jsou ženské: zcela pasivní upozaděná manželka odpovídá postavení ženy v patriarchální společnosti, matka naopak upomíná na to, že nejspolehlivějšími držitelkami a přenašečkami příslušné morálky a pseudomorálky bývají zase ženy - matky, báby (líbí se mi Sandiegovo chápání této postavy jako symbolu "španělské tradice a tyranie" - viz jeho komentář k Maminka slaví 100. narozeniny). A že všechny tři děti jsou opět dívky, chápu především jako výraz autorovy otázky - jaká bude budoucí generace? Kudy půjde? A konečně Anna. Nejen, že je žena, ale i že je vlastně cizinka (což je velmi příhodně jen občas naznačeno v momentech, kdy jí uedou slova v mateřské angličtině nebo když v jiném jazyce slov prostě nenachází) ji důrazně vyděluje z nákazy jakéhokoli typového určení - je prostě tou, které je dáno s naznačenými typy - vlky jednat, resp. trpět jejich jednání. V tomto smyslu celou situaci pěkně shrnují kometáře PavelR a dormouse, tím silněji, že zcela ignorují jakýkoli konkrétní alegorický výklad, stačí jim metafora vlků. A konečně kinej ve svém komentáři nabízí pohled, který mám na mysli od začátku. Jestli totiž alegorie, pak pro mne především jako krásná kulturologická genderová studie - co pro různé typy mužství historicky představuje žena, a to zvláště žena nejen krásná, ale především nezávislá, žena provokující tím, že je prostě svéprávným člověkem. Nechtěným dokladem, že nejsem daleko od pravdy, je celý komentář Enšpíglův, který si přímo říká o diagnózu v tomto směru. Jestliže jsem nyní dost možná popudil část diváků, musím spravedlivě popudit i opačnou část - Anna v tom totiž není tak úplně nevinně. Vezměme v potaz už to, že se hned po několika prvních dnech nesbalila a neodjela pryč. Dále si všimni nejen provokování a rafinovaného způsobu, jakým se činí jakoby projekční plochou, na níž se vyjevuje směšnost a ubožáckost jednotlivých bratrů - ale všimni si třeba i její hry s ostnatým náprstkem před Fernardem. Co chce Anna? Léčit nebo trestat? Nebo si jen tak hrát? Nicméně k její "normálnosti" a nevinnosti patří, že přinejmenším k Fernandovým snahám ji váží jak značné sympatie, tak osobní účast a též její obdiv Josého sbírky je zpočátku upřímný. Ostatně nejsilnějším momentem (dobře, možná druhým nejsilnějším) celého filmu byl pro mne Annin čin bezprostředně poté, co je Fernando zamčen v jeskyni. Síly závěru dosahuje Saura opět geniálně jednoduše, působnost této svény záleží prostě v její strohosti. Ukázáno a řečeno je právě jen to, oč jde. Co nejméně, ale co nejsilněji. A je konec. Divák se ještě nestačí vzpamatovat a už se musí vyrovnávat s tím, že film skončil, že už to dál nejde. A jakkoli je závěr šokem, je zcela v intencích předešlého děje, je tedy divák nucen přijmout, že to jinak dopadnout nemohlo. Že takhle to prostě je. A teď si proberte všechny ty alegorické výklady. Ať si dosadíme cokoli, vztah bratrů k Anně a konečné naplnění těchto vztahů je jejich vztah ke skutečnosti. Saura tedy v posledku neukazuje nic míň než fakt, že vztah těchto typických reprezentantů ke skutečnosti je chorobný. () (méně) (více)
Galerie (32)
Související novinky
Zemřel režisér Carlos Saura
Ve věku jednadevadesáti let zemřel jeden z nejvýznamnějších španělských filmových tvůrců historie, režisér a scenárista Carlos Saura. Sám přitom měl hned zítra obdržet na španělských národních cenách… (více)
Reklama