Tatarská poušť

Tohle buď mělo být kratší a údernější, nebo stejné dlouhé s více prokreslenými (a více rozpoznatelnými) postavami, nebo to mělo být postapo, protože pak by stísněná atmosféra pevnosti uprostřed ničeho fungovala naprosto bezchybně. Tatarská poušť je film, ze kterého bych hrozně rád byl nadšený a ještě radši bych ho všude doporučoval, když má tak geniální námět, ale nedá se nic dělat, pro mě se výsledek utopil v špatně využité, dvouapůlhodinové stopáži. Celé to čekání na Godota, pardon, na údajné nebezpečí ze Severní země, které stále nepřichází, možná ani není a možná ani není nebezpečím, je dost poutavé, když se mu film zrovna věnuje; a celá ta myšlenka ohledně toho, že jsme v životě předem škatulkováni do určitých rolí, kterým když podlehneme, tak v nich můžeme prožít celý život (navzdory tomu, jak prázdná a nesmyslná role ro může být) a ani si během něho nemusíme uvědomit, že se z těch rolí dá vystoupit (skvělá (a značně depresivní) scéna s osamoceným Velitelem (abych nespoileroval)), je více než nosná a v závěru i velkolepě uzavřená, ale i tak mi těch 140 minut utíkalo pomalu a nejedna scéna mi ve výsledku přijde zbytečná, hlavně vše s osudem Lazaruse. Možná to časem docením víc, ten film rozhodně má hodně co říct, ale teď ho buď nejsem schopný plně docenit, nebo mě svým zbytečně pomalým podáním prostě neoslovuje tak, jak by mohl. I tak jsem ale rád, že jsem to viděl a po pár hodinách od dokoukání cítím, že to ve mě ještě rezonuje, takže se klidně může stát, že časem navýším hodnocení, ale zatím nebudu předbíhat. Nejvýraznější na celém filmu je rozhodně úchvatná Morriconeho hudba, která z toho filmu místy dělá až transcendentální zážitek, ale upřímně, nakolik se mi ona a scény s ní líbily a jako jedny z mála dokázaly u mě vyvolat silnou atmosféru, tak mi osobně přijde, že z toho filmu zbytečně dělá něco, čím není. Není to tak monumentální a rozsáhlé jako třeba filmy od Tarkovského (Nostalgie a Solaris obzvlášť), do kterých by se tahle hudba naprosto hodila. K mínusům ještě musím bohužel přidat herecké výkony, protože mimo jako vždy geniálního, hereckého boha Maxe von Sydowa, tu nikdo nic výraznějšího nepředvedl. Ale to je spíš vina scénáře, který se postavám moc nevěnuje (vzhledem k tomu, kolik jich tu je) a tak tu nikdo nemá co hrát - a Max von Sydow to zvládl jen proto, že dokáže svým hereckým talentem dát své postavě mnohem víc, než scénář dovoluje. On by klidně mohl hrát jen mrtvolu v rakvi a zvládl by to tak jako nikdo jiný na světě. 3* (01.11.2023)

Příběh (snad jen fantasma) jakoby podle Lovecrafta na jedné straně (obecné) a individuální (podle Kafky). Fundamentální zlo se formuje někdy v bezčasí, někde daleko, v nedozírné Tartarské poušti (neplést s pozdějšími Tatary, zde se zřejmě odkazuje na Tartaros, dle řecké mytologie bezednou propast, jenž vznikla z počátečního Chaosu a měla charakter pevnosti, železné zdi a brány; dle nových spekulací viz pevnosti ve Velké Tartarii.). Toto zlo se občas vynoří a opět zmizí. Kdo ho však spatří, a kdo o něm byť jen slyší, je jím fascinován jako pohledem hada. (Jak zde nevzpomenout na Kjošiho haiku "Had se odplazil/ jen oči co na mě upřel / zůstaly v trávě".) Příchod ZLA má zadržet PEVNOST, resp. její vojenská osádka. Ale zlo už do pevnost začíná prosakovat hadím pohledem. Nejde jen o zvláštní, málo logické a hodně zmatené příkazy a zvyklosti, ale především o smrtelnou chorobu (mor, coronavirus - dle příznaků), které nakonec podlehne i sympatický major Giovanni Drogo, který se ještě jako poručík domníval, že za tamtím kopcem začne nový život.... Daleko jsem se nedostal. Tady by mohla pomoci sémiotika. PEVNOST je zde systém, ve kterém se přenášejí znaky (klíčové jsou zřejmě hovory mezi důstojníky a jejich vlastní prohlášení). Tyto znaky mají význam (zřejmě také poukazují i na průběh bitvy a její vyústění). Je třeba to jen dekódovat. Obecné (zlo, osud) má paralelu v individuálném prožitku: neurčitost - zmatenost - posedlost - nemoc - ne(naplnění) - smrt. Mega-znakem je tu výchozí bod: Neurčitost lokální: "Nevěděl ani přesně, kde (pevnost (Bastiani leží) leží" (tato a další citace z románu Dina Buzzatiho). Neurčitost smyslová: "něco hloupého a nesymslného, jen takové tušení... Čert věř vojákům, jeden říká to a druhý ono.: Neurčitost časová (možnost odejít ihed, za čtyři měsíce, za dva roky, nikdy). Neurčitost pojmů (již zmíněný vojenský řád a jeho výklad důstojníky). A možná je to právě (ve filmu nepříliš akcentovaný, na rozdíl od vzpoury čety či sebevraždy kapitána Ortize, které v knize nejsou, a jsou v něm nejspíš zbytečné) dopis matce, při němž se Giovanni mění v samsovského brouka... Rozhodně pozoruhodná novela a pozoruhodný film. (15.02.2020)

Moj prvy Valerio Zurlini. Z talianskej kinematografie mi teda Zurlini vela nehovori, a po tomto filme tomu este dlho tak aj bude. Nicota a miestami aj nihilizmus dostava az neprirodzene vela priestoru, z hercov je pre mna znamejsi snad len Noiret. No nic, Zurlinimu sa budem vyhybat, a ostanem verny Filmom Sergia Corbucciho, Antonioniho, Stena, Felliniho .... 30 % (13.09.2014)

Hluboce sugestivni filmova meditace ktera asi ne kazdeho oslovi. Ale ja jsem byl timto koprodukcnim pocinem se skvostnym obsazenim kteremu se muzou rovnat snad uz jen (velice se omlouvam za toto prirovnani) Dannyho parťáci velmi nadsen. Ubihajicim dejem snad sceny ztraci svou gradaci a pointu, na druhou stranu vysledna snaha v zaveru filmu si s ne zrovna nejlehci predlohou (i u nas vysli stejnojmeny roman Dino Buzzatiho) poradila podle meho dostacujicim zpusobem. Radost mi udelala i volba exterieru, kamera a tentoktat az subtilni hudebni doprovod od Ennio Morriconeho. Nejsilnejsi devizou urcite vsak zustavaji skvele vybrani herci. Kdyz se na platne ve filmu poprve objevi Vittorio Gassman ..., nebo sceny ticheho vzdoru v podani Maxe von Sydowa... a dalsi a dalsi. V zaveru filmu se v jedne ze svych poslednich roli objevi Rolf Wanka. (18.06.2008)

Méně známější italský literární bratříček Mannova Kouzelného vrchu. Zurlini se velmi profesionálně snaží neztratit ani píď z myšlenkové stavby románu, přičemž mu pomáhá jak herecký ansábl v čele s Maxem von Sydowem, který přesně vystihl muže živícího se do poslední chvíle nadějí, že přijde vysněný cíl jeho života - útok tatarských hord -, cíl, kterému obětoval celý svůj život a duši, tak Morriconeho hudba geniálně vystihující duši mužů čekajících na vysněný okamžik jejich životů, čekajících týdny, roky... (22.04.2009)