Papírový voják

Abstrakce a nuda. Když se za umění stylizovat považuje neschopnost vytvořit zajímavou věc, tak nevím. Mně to přišlo zdlouhavé a utahané. Ovšem pokud to shůry sledoval Jurij Gagarin, tak to pro něj muselo být docela k popukání. A co se týče záměru bořit mýty? Pro většinu bořičů je charakteristické, že sami nic nedokázali. Dvě hvězdy za atmosféru a scenérii. (26.10.2011)

Tento film u mě hraničí na hraně čtyř až pěti hvězdiček... Ještě si ho musím nechat rozležet v hlavě. Díky němu jsem se ale znovu setkala s herectvím Gruzína Meraba Ninidze, který mě před notnou dobou zaujal ve filmu Nikde v Africe... Mimochodem i Čulpan Chamatova svou roli zahrála dost nezapomenutelně... všechny postavy se filmu míhají jak v nějaké panoptiku oné doby. Snímku by neuškodila černobílá verze... ještě více by se vyzněním přiblížil oné době, kdy se nové dralo ke světlu, aby se to progresivní po nějaké době stalo jen matnou vzpomínkou na urputné snažení být za každou cenu v něčem první... Takový Čevengur 60. let... (22.04.2012)

Kdyby Chruščov četl Čechova, byl by mezi nimi chycen hlavní hrdina. V ruském umění mnohokrát využité téma zbytečných lidí, nahlodávající duši ruské inteligence, se znovu odehrává v nitru postavy, jež je zároveň chycena mezi Moskvou a Kazachstánem roku 1961. Film je zároveň skvělou sondou do života fiktivní postavy i tehdejší doby - v krátkém mezidobí mezi pádem stalinského režimu a úplným vyprázdněním socialistických hodnot pozdního brežněvismu bylo období, kdy Svaz i jeho obyvatelé skutečně mířili ke hvězdám. Komunismus ještě mohl být dosažitelný sen - vždyť ruský člověk, syn pologramotného mužika, se chystal jako první dobýt vesmír. Kdo chtěl, mohl ještě věřit. A nebyla by tato víra - byť možná bláhová - v danou chvíli ryzejší, upřímnější a skutečnější, než klasická intelektuální skepse, egocentrismus a kariérismus? Hlavní hrdina je tak rozpolcen ve svém soukromí (hodnotami buržoazní inteligence, reprezentované manželkou), ve vztahu ke svým předkům (korelátem buržoazní manželky jsou rodiče z řad inteligence, zabití v stalinském lágru) i vůči přátelům (emigrace). German ml. dokázal zhmotnit toto dilema i v mizanscéně - je možné věřit, že z toho typicky ruského rozpadájícího se bordelu, kde se stále něco kazí, něco nefunguje, sugestivně zachyceného v bahnitém prostoru kosmodromu, může vzejít epochální událost? /// German-syn po formální stránce zcela těží z práce svého otce - práce s rámováním, hloubkou pole, mizanscénou - krása pohledět. Navíc je záslužné, že se stejně jako otec snaží polidšťovat události, jež by mohly a v minulosti často sklouzávaly k velkolepé freskovitosti (2SV, stalinismus, zde Gagarin). (16.10.2015)

Alexej German junior nezapře svého otce. Stejně jako on kašle na konvenční vyprávění a místo toho v první řadě rekonstruuje určitou dobu a místo. Nesnaží se přitom nutně o věrnost - takovou tu konvenční realistickou - ale směřuje spíš ke snové, smyslově zjitřené poetice, jejímž výsledkem je spíš hyperrealismus. Tím ovšem klade na diváka poměrně velké nároky, které jsou ostatně patrné i ze zdejších komentářů. Místo příčinně navazujícího vyprávění, ve kterém by se přehledně rozvíjely dějové linie (nebo alespoň jedna), v Papírovém vojákovi dostáváme epizodickou strukturu, kdy navíc samotné epizody (uvozované jako "týdny" zbývající do Gagarinova prvního ostrého startu) jsou plné zdánlivě nesouvisejících dialogů či monologů, z ničeho nic se objevujících dosud neviděných postav a střídajících se prostředí. Z oněch fragmentů ovšem vyvstává pohlcující celek, kterému je třeba se podvolit - a nejde to snadno. Film úplně postrádá jakékoli známky konvenční výstavby prostoru, kdy by se z ustavujících celků přestříhávalo na polocelky a detaily. Dokonce tu snad není ani jeden dialog, který by byl natočený v konvenčním stylu záběr-protizáběr. Místo toho kamera neustále pluje prostorem, nekrouží ani tak kolem postav, jako spíš postavy kolem ní - občas úplně zmizí z rámu a pak se najednou objeví na opačné straně (takhle mistroval třeba Tarkovský v Nostalgii). To je ale pořád jenom první plán. V těch dalších, které obvykle v exteriérech zachycují rozsáhlé kazašské planiny, se neustále odvíjí několik dějů na jednou. Okolní krajina neustále žije - v domech se rozsvěcí světla, džípy přijíždějí a odjíždějí, lidé putují sem a tam. Film navíc konstatně využívá mimozáběrových zvuků k ještě barvitějšímu vykreslení ponurého, takřka vědeckofantastického až magického světa - koleje skřípou, kousek vedle si někdo zpívá nebo hvízdá, opodál postává velbloud. Chvíli mi trvalo, než jsem se tomu všemu poddal - jakkoli mě to od začátku bavilo svojí stylistickou virtuozitou - ale ke konci se lehké váhání přeměnilo v pohlcení. Těžko se to popisuje, musí se to vidět a slyšet. (30.05.2015)

6 týdnů, kdesi v kazašské stepi na jaře roku 1961. Příprava možných prvních kosmonautů na první let člověka do kosmu....Typický, ruský film. Pomalý, rozvláčný, jako by nic neříkající, bohužel pro mě, ve druhé polovině k uzoufání nudný. .Jeho smysl jsem hledal, hledal a hledal, ale bohužel zase jaksi nenašel nebo on mě, teď fakt nevím. Za dva. (24.01.2015)