Město ztracených dětí

Nikdy by mě nenapadlo že chlápek, který mě kdysi okouzlil poetickou, rozvernou a vtipnou Amélií z Montmartru, mi zkazí den jedním z nejhnusnějších fantasy příběhů, jaký jsem viděl. Stylisticky je to parádní, vizuál neživých předmětů je dokonalý. Děti, představitelka Drobka speciálně, jsou kouzelné a bizarní postavy skvěle obsazené i zahrané. Spousta vynikajících a velmi neotřelých nápadů a s tím souvisejících scén, vytváří hravou směsici smrdutého fantasy artu...který nesnáším. Podobně jako někdo zvrací ústřice a jiný je miluje, tak já mám problém s příběhy o pokřivenostech, které se odehrávají ve světě, kde slunce svítí jen aby vám vypálilo oči, hudba hraje jen aby z vás udělala zabijáka a láska vede nevyhnutelně k tomu, že vás zabijí. A neospravedlní to ani ty dvě hřejivé scény v závěru, ani happyend, který už tu slizce úchylnou atmosféru nemohl překrýt. Tento film strkám do šuplíku k "pohádkám" J. Herze, kterého považuji za krále hnusného artu. Totálně mimo můj vkus a preference. A to jsem si myslel, že největším úletem Jeuneta byl Vetřelec: Vzkříšení. Zlatej Alien. (17.01.2022)

Navzdory velmi chatrnému scénáři mě film zcela uchvátil audiovizuálním zpracováním a postavami, zejména pak excelentní kreací Rona Perlmana a roztomile dospěláckou Judith Vittet. Jakoby si Caro a Jeunet vydestilovali Burtonovu pohádkovou ponurost a promísili jí s excentričností a existenciálním mrazením Terry Gilliama. To vše v roztodivné křivuli, která nese jen a jen jejich pečeť. Právě to, že Město ztracených dětí působí povědomě a přesto originálně, je pro mě dostatečným důvodem pro pátou hvězdu. (18.09.2008)

Jean-Pierre Jeunet rozděluje diváky svých filmů na skupinu příznivců, kteří obdivují jeho bezbřehou fantazii, smysl pro ironii a nadsázku, a na skupinu ostatních, kteří krčí rameny nad podivnými hříčkami, které postrádají děj a jsou zaplněné bizarními postavami, se kterými se nedokáží ztotožnit. Město ztracených dětí je doslova ztělesněním režisérova stylu, je to snímek, který patrně nejvíc charakterizuje jeho přednosti i nedostatky. Dějová linka je chatrná, ale vše vynahrazuje Jeunetova hravost, fantazie a výtvarný styl. Jeunet vyšel z alternativního komiksu, pro který je typická groteska, provokativnost a výtvarný experiment. Nemá nic společného s klasickou komiksovou superhrdinskou a dobrodružnou tvorbou amerického stylu. Jeunet by byl ideálním režisérem filmů např. podle Maxe Anderssona nebo jiných alternativních artových komiksových tvůrců. Je rozkošné sledovat všechny ty ulítlé postavičky, dekorativní prvky a vůbec celý ten zvláštní svět, který v Jeunetově fantazii vznikl. Jako vždycky obsadil Jeunet do klíčové role svého dvorního herce Pinona, kterého tentokrát sedmkrát namnožil, aby ho žádný divák nepřehlédl. Pro ty úžasné kulisy a pro tu neopakovatelnou atmosféru nemůžu dát méně než pět hvězdiček. Celkový dojem: 90 %. (07.04.2009)

Film nepřestává po celou stopáž udivovat překrásnými a fantastickými lokacemi, a doslova přetéká nevídanou originalitou. Například to co lze všechno vytěžit z motivu siamských dvojčat, je opravdu nečekané. To jak pracují rukama, jak kouří…Jeunet a Caro nás zasypávají originalitou. Finále, dvívčin průnik do snu, je dechberoucí, brutální a děsivý. Rozhdoně se jedná o nejsilnější moment filmu. Škoda, že tvůci nepověsili ty spousty nápadů na lepší scénáristickou konstrukci, kde mohli více naznačit motivace postav a věnovat více času vysvětlování o tom kdo, proč a jak. (20.10.2008)

Čosi tak bizarné a bezprostredné zároveň som ešte nevidel. Hlavne je to skvele napísané, svojrázne postavičky tu majú svoje miesto, súvisia s príbehom hlbšie, než len epizodicky (ako býva v podobných filmoch smutným zvykom). Naviac sa postoje k nim v priebehu deja menia, raz vás prepadne ľútosť a následne im ich neslávny koniec prajete. Žiadna čierno-biela optika a to ani v prípade dvojice hlavných postáv, ktoré síce majú v srdciach jasno, drobné prehrešky či zaváhania sa však nevyhýbajú ani im. Milé. A aj keď nie každá línia rozkošateného príbehu našla svoje naplnenie, je Mesto stratených detí jedným z najvydarenejších výletov na poli DOBRODRUŽNÝCH fantazijných žánrov - funguje ako rodinné fantasy, má to "dorotkovsko-alenkovské" momenty a neuráža ani ako pravé scifko (dokonca kto chce, môže si vziať do jednej ruky Freuda a druhej Junga a zmotať hlbinný psychologicko-mytologický výklad, ale nie o tom to asi bude)... Skrátka unikátny mix, ak máte popri Jeunetovi radi aj Proyasa a Burtona, neváhajte ani sekundu! (20.07.2008)