Děti z Leningradské
Dzieci z Leningradzkiego
The Children of Leningradsky
Obsahy(1)
Dokument uvozuje informace, že po rozpadu SSSR se zemí potulují na čtyři miliony dětí bez domova a že během natáčení se jen v Moskvě pohybovalo takových dětí na třicet tisíc. Filmová výpověď je založena na interview s dětmi nejrůznějšího věku a záznamu jejich otřesných existenčních podmínek. Shlukují se v metru a na nádražích, přespávají v kanálech a ruinách. Živí se žebrotou, krádežemi, příležitostnou prostitucí, náruživě fetují. Malé komunity jim nahrazují rodinu. Ta vlastní je buď vyštvala na ulici, anebo ji sami zavrhli. Vypěstovali si až dojemný smysl pro solidaritu. Dovedou něžně milovat, ale i zabíjet. Někdo si přesně uvědomuje svou situaci, někoho už hubí drogy a nemoci. Čelit krutému světu ulice dětem pomáhá nejen dodržování jeho drsných zákonů, ale i jeho folklorní reflexe. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (121)
Takže takto: som za natáčanie dokumentov o pálčivých a nepríjemných veciach, o veciach pre bežného diváka neznámych a nie celkom normálnych. A zaujímavý námet dokumentu neupieram, ale trochu humánneho filmárskeho prístupu by mu nezaškodilo. Tie zábery sú desivé už sami o sebe a náš postkomunizmus je rajskou záhradou v porovnaní s ruskými reáliami, kde sa toho moc nezmenilo, ibaže je väčšia bieda a ulice sú plné detí bez domova. Takže ma vcelku vytočil výber a kompozícia záberov, ktoré spočiatku citový kalkul len naznačovali, ale scéna s pohrebom dievčatka to vydieranie na diváka vybalí naplno. V tej chvíli mi to trochu pripomínalo Modré z neba s Vilkom Rozborilom. Má to krásne momenty, ale s hentýmto prístupom to vlastne stojí za hovno. (6/10) ()
Když jdete v Praze do metra, potkáte pár starých bezdomovců, když jdete do metra v Moskvě, uvidíte špinavé děti, žebrající, spící na podlaze, hladový, bez domova... Po tomhle působivém dokumentu vám bude zatraceně zle a smutno. Budete mít chuť těm dětem pomoct. Každý, kdo si stěžuje na současný život by se měl na tohle podívat, protože spoustě lidem (dětem) je ještě hůř. Děti, kteří se narodily nesprávným lidem, kteří nemají budoucnost. Lidé jim dají pár korun a jdou dál. Někteří si jich ani nevšimnou. Zajímalo by mě, jak to je s dětmi teď. Od natočení uběhlo už deset let. Kdoví, možná jsou stále na ulici, možná jsou mrtví. Smutné, velmi smutné. ()
Je naprosté nepochopení smyslu filmařské a dokumentaristické práce vyčítat autorům tohoto krátkého filmu, že nezasahují, nepomáhají malým bezdomovcům a "pouze" bezcitně a chladně filmují. Podobně jako válečný zpravodaj nemá za úkol střílet a házet bomby nalevo napravo, ale právě zaznamenávat, podávat svědectví, informovat, burcovat... Řekla bych, že dokumentaristika a novinařina jako tato, dělá to nejlepší, co může a pomáhá tím na 100%. https://www.youtube.com/watch?v=0JW6Qslwd3w ()
Silné dojmy, ale i několik pochybností a nepochybností. Nepochybuju o tom, že v Rusku byl/je strašný bordel a tyhle šokující výjevy, jaké jsme si zvykli vídat ze zemí třetího světa nebo aspoň z Balkánu, byly/jsou realitou. Nepochybuju ale ani o tom, že většina těch dětí do kamery o svých osudech aspoň trochu mlžila a že kdyby chtěly, mohly by se nechat umístit do nějakého děcáku. Taky ovšem nepochybuju o tom, že některé tamní děcáky byly/jsou asi horší volba, než život na ulici, i když silně pochybuju o tom, že by v nich děti mohly svobodně kouřit, chlastat a čichat lepidlo. A vůbec nepochybuju o tom, že Poláci celý dokument natočili i s tím záměrem, aby jím svým ruským bratrancům trochu zatopili na mezinárodní scéně. Dobrá zpráva na závěr - Bůh všechny miluje, hlavně děti. A dokonce snad i Čečence. ()
Galerie (5)
Photo © Forte Andrzej Celinski Hanna Polak
Zajímavosti (1)
- V roku 2005 bol film bol nominovaný na Oscara za najlepší dokument s krátkou témou, vyhral cenu za najlepší dokument na MFF Cinemanila v meste Manila na Filipínach a cenu IDA za krátky dokument od International Documentary Association. V roku 2006 bol nominovaný na cenu Emmy v dvoch kategóriách. (Marek1991)
Dokumentárna snímka, The Children of Leningradsky, v kolaborácií divadelného tvorcu menom Andrzej Celiński a režisérky dokumentárnych filmov, Hanny Polákovej, znázorňuje ťažké osudy chudobnej socio-ekonomickej vrstvy post-komunistickej prvej a druhej generácie bývalého Sovietskeho zväzu. Snímka mala aj v komerčnej sfére celkom znamenitý úspech. Bola dokonca nominovaná na Oscara v roku 2005 ale bohužiaľ túto prestížnu cenu akadémie za najlepší dokument nevyhrala. V dokumente, ktorý má niečo cez 30 minút, sa sledujú príbehy a osudy detí, ktoré spolu prežívajú na železničnej stanici v Leningrade. Buď sú opustené, z rozvrátených rodín, zo zlého socioekonomického prostredia, týrané, siroty alebo deti ktoré ušli z detských domovov, kvôli šikanovaniu a prísnemu režimu vychovávateľov. Svojou agresívnou, ale zároveň realistickou, formou v ktorej znázorňujú deti, v prostredí, v ktorom trávia všetok svoj čas, mi to pripomínalo a prišlo veľmi podobné ako niektoré dokumenty o ľuďoch závislých na heroine, ako napríklad Americký: Black Tar Heroin: The Dark End of the Street (2000) alebo Maďarský dokument z roku 2011, Lacikáék heroinoznak (Budapest végállomás). Ako aj v spomenutých dokumentoch, tak aj do tohoto dokumentu by sa tvorcom hodila lepšia filmová technika a aj na post-produkcii mohli viac zapracovať, ale chápem, že dokumenty tohoto ranku sa točia takmer výhradne v teréne, priamo na miestach, kde títo ľudia žijú, alebo skôr dožívajú (ako v tomto prípade deti na stanici), a dopredu nieje tvorcom zadaný žiadny pevnejší námet a ani v akej podobe by mal ten konkrétny príbeh tej konkrétnej ľudskej bytosti vyzerať. Ide o samotný obsah a posolstvo, ktorá z tejto snímky vyžaruje. Tvorcovia ostro a bez servítky poukazujú na zásadné problémy v sociálnych štruktúrach, ktoré sa tiahnu Ruskom od začiatku prvej svetovej vojny. Istotne so mnou budú súhlasiť ľudia, ktorý to už videli, rozhodne to nieje pre slabšie povahy a miestami to až na silu a prehnane udiera na city ale kvôli krátkej stopáži to bohužiaľ u mňa nezapôsobilo. Ide o to, že aby si divák vydobyl nejaký citový vzťah k nejakej konkrétnej osobe, bolo treba troška rozvinúť dianie okolo. Ako, svojim spôsobom to bolo dobré ale napríklad, smrť toho dievčatka na konci bola odpálená z ničoho nič, takým spôsobom, že nepozorný divák zostane zaskočený, že v jednom strihu dievčatko fetovalo lepidlo a v druhom už pri jej rakve fňukali všetky deti. Je to autentické a všetko ako má byť, ale rozhodne by sa nič nestalo keby to bolo o hodinku dlhšie. Máloktorá snímka si takto pýta ešte dlhšiu minutáž ako táto, myslím si, že tak by bola rozhodne väčšia šanca na Oscara, pretože si to zaslúži. Pri problémoch ku ktorým sa spoločnosť stavia skepticky alebo to jednoducho ignoruje a tvári sa, že je slepá alebo je všetko v poriadku a svojou nečinnosťou zhoršuje aj tak takmer bezvýchodiskový stav, je perfektne vidieť, ako dokáže audiovizuálny materiál rozprúdiť krv v ľudoch a dokonca aj nejako pomôcť. Umelecké dielo má v tomto neskutočnú moc. Už za čias priemyselnej revolúcie, kedy deti bežne pracovali v továrňach, napomohli fotografické zábery k tomu, aby sa aj k bežným ľuďom dostali zábery zbedačených vyčerpaných detí a troška to dopomohlo k uvedomení si vlastného človečenstva. A táto snímka má presne tento charakter otvorenia očí ľudom, či už tamojším, alebo hocikomu inému na svete. Ja som napríklad tiež ani len netušil, že niečo takéto sa v Moskve deje, vedel som, že tam majú problémy s Čečencami, Afgancami a imigrantmi z Malej Ázie ale o tomto probléme som počul prvý krát. Nezisťoval som si to, ale určite po niekoľkých premietaniach po celom svete niekoľko humanitárnych pomocí. okamžite nastúpilo na prvé lietadlo do Moskvy O tom som si na 100% istý. Takže to svoj účel splnilo. () (méně) (více)