Jana Eyrová

Romantické, nepřekrášlené, trochu i napínavé a tajemné × opět jen pohádka. Tento film, ač jsem ho tak čekala, nebyl podobný filmům "od J. Austenové". Tvrdá výchova sirotka, jak se z ledové dívky stala žena plná citů. Zajímavá byla zápletka s dcerou, nedcerou a manželkou zavřenou ve věži, to vyvrcholení jsem nečekala. Film byl pný citů, ať už vyřčených či nevyslovených. A šťastný happyend - bez toho by to nešlo. (10.09.2008)

"Navzdory skvělému režisérovi je pro mě tahle adaptace mého oblíbeného románu zklamáním. William Hurt opravdu není "divoký vulkán" nýbrž naprostý flegmatik." Tak část tohoto komentáře jsem napsala asi tak před půl rokem. Trochu jsem změnila názor. Zklamání to není, je to jen jiné vyprávění než jak bych si ho já představovala. Když se člověk oprostí od "svého ideálního vidění" a dovolí i výklad jiný, může být i mile překvapen. V příběhu opravdu nelétají vášně a hromy a blesky, režisér spíš všechno vsadil na klidnou, melancholickou notu a podle toho vybral i představitele. Jane v podání Charlotty Gainsbourg je vnímavou a citlivou dívkou, Rochester Williama Hurta tedy opravdu není "vulkán", ale zklamaný, unavený - občas ironický, ale vlastně milý člověk. Oba herci k sobě ale byli vybráni dobře. Velkou výtku mám ale ke způsobu sestřihu filmu. V tomto směru se mi daleko víc líbila verze z roku 97. Tam (přestože na to měli cca o 10 minut méně) jsem měla pocit, že mi nic nechybí a vše podstatné bylo řečeno. Tady mi zase přišlo zbytečně dlouho natahované dětství a vlastně od svatebního dne se děj hnal přímo úprkem. Zkrátka tu mám pocit nevyrovnanosti. Celkové hodnocení 70 %. (25.02.2007)

Tuto Jane Eyrovou jsem si pustil vzápětí po zhlédnutí nové Fukunagovy verze, protože mě zajímalo, nakolik je „senzačnost“ novějšího zpracování na škodu či ku prospěchu věci. Dospěl jsem k závěru, že Zeffirelliho verze je o dost přirozenější, civilnější, méně „mastňácká“ a celkově se mi líbí ještě o něco víc, než velmi moderní a lehce podbízivá novinka. Hurtův Rochester je spíš správně dvojznačný, než těžký a jako osoba nedůvěryhodný Rochester Fassbenderův, naopak dětské představitelky na mě moc nezapůsobily. Každopádně romance je to hezká a ačkoli mám raději austenovské adaptace, prodchnuté autorčiným optimismem a smyslem pro humor, Jana Eyrová patří k filmům, jež stojí za to vidět. (11.07.2011)

Snažím se pokud možno neporovnávat filmové příběhy s jejich knižními předlohami (v těch řídkých případech, kdy je znám), ale tentokrát mi prostě nic jiného nezbývá. Nezáleží na tom, že moje představy o osobnosti hlavní hrdinky splňovala Jana Eyrová jen v dětském věku (o panu Rochesterovi raději vůbec nehovořím). Jde čistě o příběh. Jakmile malá Jana dospěla, byl postupně víc a víc osekávaný a zjednodušovaný, až z něj nakonec nezbylo prakticky nic, co by stálo za zmínku. Zůstala jen podprůměrná romantika s hezkými záběry kamery a s několika citáty z knížky Charlotte Brontëové, které díky nepovedenému zpracování námětu ztratily hlubší význam. (19.04.2010)

Tohle je ten způsob adaptování knihy, jakékoliv knihy, který z duše nenávidím. Tomuhle se říká zabít ducha knihy. Tomu se říká přistupovat ke knize tak, že žádného nemá. Tomu se říká --- já nevím jak se tomu říká, kniha a film je každé něco jiného a neměla bych to posuzovat vedle sebe. Tenhle film je strašný. Rochester vůbec nebyl protivný a to jim nikdy nezapomenu. Stejně jako to, že jsem neviděla ani ždibínek vášně. A ta hudba - ta je tak strašná! Mohu jenom s rozpaky připustit, že jakmile takovýhle film identifikuji, tak se na něj dodívám do konce jen proto, abych na něj mohla potom nadávat. --- No a taky jsem se podívala na pana režiséra a s hrůzou jsem zjistila, že to je ten, co má na svědomí otřesnou adaptaci Hamleta. Aspoň pro příště vím, že jeho filmům se mám zdaleka vyhýbat. Zkrocení zlé ženy od něj nebylo tak strašné, protože tam zase exhiboval někdo jiný. (12.01.2010)