Dvaasedmdesátka

Langrova „Dvaasedmdesátka" i jeho ostatní hry byly oblíbeny na našich scénách, protože se odlišovaly, zejména volbou námětu, prostředím, výběrem postav, jejich jazykem i řešením jejich osudů, od průměrných dramat své doby (dvacátá a třicátá léta). V „Dvaasedmdesátce" jde při inscenaci i o zajímavý experiment divadla na divadle. Rozuzleni příběhu Marty Kulišové nastává ve scéně, v níž herec (ve filmu režisér v podání Rudolfa Deyla st.) předvádí Trojanovi a Martě vyvrcholení jejich tragedie; nezainteresovaný herec vyjádřil to, co Marta nedovedla napsat ve své hře a co Trojan nedovedl při svém pozdním přiznání formulovat, protože „...umělec musí znát i to, co je za slovy — co už člověk nedovede říci, ale jen myslit. A někdy snad ani myslet, ale jen cítit a snít." Tato vrcholná scéna celé hry dopadá ve filmu chladně a nevýrazně. A tak je tomu s celou filmovou „Dvaasedmdesátkou". Zpracovatelům Langrovy hry, ani režiséru filmu, se nepodařilo vyzvednout to, co je v „Dvaasedmdesátce" kladné, uniklo jim Langrovo mistrovství dialogů, jimiž dovedl vykreslit celé hnusné prostředí falešných hráčů, podvodníků a jejich milenek, nepochopili velký otazník v závěru hry — co je to lidská spravedlnost, ani kritiku justičního systému, ani zoufalý výkřik Marty Kulišové, připravené o deset let života. Ve své filmové podobě svědčí „Dvaasedmdesátka" o rozpacích, filmové dramaturgie před r. 1948, kdy byla natočena. Filmový přehled 38/1953 (27.11.2008)

Celé to působí více divadelním, než filmovým dojmem. Jako celem je to chaotické, velmi nepravděpodobné, až mě zaráží, že to bylo natočeno v roce 1948 (spíše bych to dějově i kulisově zařadil do poloviny třicátých let). Rovněž i herecké výkony byly podprůměrné (ano - včetně Medřické). Ale jako pokus o český noir-film se to brát dá. (15.07.2013)

Dvaasedmdesátka (1937) patří společně s hrami Periférie (1925) a Andělé mezi námi (1931) mezi ta díla Františka Langera, která se zabývají primárně spravedlností. Námět Langerovi přinesla Olga Scheinpflugová, přičemž vše zapadá do meziválečného trendu zabývat se relativním pohledem na soudobou justici. Na scéně Vinohradského divadla se Dvaasedmdesátka dočkala celkem 56 repríz. Nicméně filmaři se k tématu vrátili až v době, kdy se Langer stal v roce 1947 národním umělcem, což je škoda, protože jak víme, film se nemohl více minout s touto pohnutou dobou. Poúnorová dramaturgie se k umělecky ambicióznímu Slavíčkovu přepisu otočila zády a premiéra posunutá o celých pět let film odsoudila k nepochopení a nezájmu. Výsledek sice není dokonalý, ale původní formální metoda divadla na divadle bude pro filmaře vždycky výzvou. Osobně nevnímám jako ideální volbu obsadit hlaví roli Danou Medřickou, která byla z nepochopitelných důvodů ve 2. polovině 40. let považována za femme fatale. Dobrá herečka? Jistě. Žena vamp? Nikoli. O poznání lépe je na tom Slavíčkův oblíbenec Šmeral. Psychologická rovina je samozřejmě velmi zajímavá. Celkově to bylo předčasné rozloučení s kvalitní předválečnou dramaturgií, která měla ještě mnoho nabídnout. (06.12.2020)

Slavicek se po Podobizne opet pustil do velmi originalniho nametu pro film, za to pridavam jednu hvezdicku. Bohuzel dej filmu je sotva uveritelny, pokud se nad tim ale divak povznese, nebude zklamany. Film je skutecne natoceny v zapadnim stylu (takova ceska noirovka) a vubec se nedivim, ze se film stal po svem vzniku (1948) problemovym. Podle me se Medricka do sve role nehodila a jeji herecky vykon me vubec neoslovil. (04.10.2013)

Pokus o drama, které ale není uvěřitelné. Zajímavý námět, který mohl být propracovaný daleko lépe, aby z toho bylo skutečné drama. Takto divák neví, co tím chtěl autor vyjádřit, leda to, že nevinná žena trpí desez let, aby potom trpěla dál. To člověk asi dokáže, ale měl by k tomu mít hodně silný podnět. Což tady postrádám. (27.04.2012)