Já a Ty a všichni ostatní

„Do prdele! Do prdele s tebou! Do prdele se mnou! Do prdele se starými lidmi! Do prdele s dětmi! Do prdele s mírem!“ Další příjemné setkání s neobyčejnými osudy obyčejných lidí. Promakané dialogy (procházka ulicí aplikovaná na vztah), dojemné scény (ryba na autě), humorné scény (malý kluk a jeho erotický chat, sousedova komunikace s dvojicí mladých holek či jejich zkouška, která z nich umí lépe kouřit). Podobné filmy mám hodně rád, cítím se jako by se to dělo kolem mě, jako bych to pozoroval přímo a v reálném čase. Ukazují, že není důležitý cíl života, nějaký konec cesty, kterého je třeba za každou cenu dosáhnout, ale že radost ze života, štěstí a chuť do něj, spočívá právě v té cestě, v milionech náhodných a nezapomenutelných okamžicích, tvořících jednotlivé kousky dlažby té cesty. (30.06.2009)

Navzdory tomu, že Miranda July klame tělem a snaží se být jiná, vyznívá její debut stejně banálně jako většina současných amerických nezávislých filmů – pozitivně pocitových (feel-good) vztahovek. Dokonce angažuje (dnes už) klišé multilineárního „vyprávění“, kdy některé z postav existují výhradně pro komický efekt. Její metoda spočívá ve vršení situačních nápadů (zapálená ruka, rybička na střeše auta, soutěž ve felaci) a „kouzel okamžiku“, které ale film dále fragmentizují. Hlavním přínosem filmu tak zůstávají průniky výtvarného a performačního umění – režisérka je výtvarnice –, bohužel mu chybí jednotící „vzkaz“, autorská vize. Film má slabiny debutu: hýří za ta léta nasbíranými nápady, ale jinak nemá co říct. (25.03.2006)

Jeden z těch amerických, nezávislých...o pár osudech, které se trochu prolínají...ti lidé se potkávají a něco prohodí, nebo se sebe jen tak dotknou....a každý má v sobě nějakou touhu a strach....je to, zejména zkraje, navíc docela ujeté, ale asi nám autorka chtěla říct, že takoví jsme všichni, každý v sobě máme něco divného a máme chuť to ostatním ukázat....a film končí, jak to u těchto děl bývá, téměř bez pointy...a v tomto případě je to spíš na škodu než ku prospěchu. Do výšin filmu ještě něco chybí.... (27.12.2012)

Chci lásku, chci štěstí, chci, aby si mě někdo všiml, někdo mě vzal na vědomí. Miranda July schovala ideu do pestré směsice "úchylek" vskutku rafinovaně. Chvilku se zdá, že hrají prim, ale je to přibývající čas, který nechá vybublat na povrch křehkou podstatu věcí a z úchylek jsou volání o pomoc. Vedle Štěstí Todda Solondze další nezávislý drahokamínek .... o lidech. (22.06.2007)

Divnej film, kterej se nikam nehejbe. Je tam pár zajímavejch příhod, ale hrozně vleklejch. Velmi kladně hodnotím dvě herečky, který mě zaujaly nejen herectvím, ale vzhledem. Byla to Miranda July jako Christine a Najarra Townsend jako "ta vyšší". Jinak v těch příbězích se objevovaly zajímavé nápady (zapálená ruka, back and forth na chatu), ale jaksi tomu chyběla šťáva. Teď koukám, že Miranda July to i režírovala. No ale je teda zajímavější na pohled, než režisérka. (09.11.2007)