Uvnitř tančím

Z tej haldy filmov s podobnou tématikou tento snímok predsa len niečím vyčnieva. Podobne ako pri snímku Adem (2010), aj v tomto prípade sa divák častejšie smeje ako plače, čo je veľkým prínosom. Ťažká a smutná téma je tu rozobraná s nadhľadom a jemným humorným spôsobom, čoho dôsledkom je pri konci pozitívny pocit, a to aj napriek všetkým tým ťaživým okolnostiam, hlavne k záveru. 85/100 Videné počas Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (14.04.2015)

Tenhle film je jedno obrovský citový vydírání. Ale já jsem na tuhle hru přistoupil. Člověk si uvědomuje, jak je jeho posranej život vlastně perfektní, pokud je zdravej a všechno ostatní jde stranou. A navíc jsem se zamiloval do krásky jménem Romola Garai. No a skvělý je taky Steven Robertson a James McAvoy. Já mám pro tyhle typy herectví slabost a je jedno, zda postiženýho hraje Dustin Hoffman, Robert De Niro nebo Pavel Liška. Skvělý film, který jen doporučuju! (10.05.2009)

„Nezazlívejte mu jeho skutky, neboť v srdci toužil naplnit vaše přání.“ Téhle cesty do Irska jsem se trochu bála, podobný film – Nedotknutelní (2011) – nastavil laťku hodně vysoko, přestože, paradoxně, vznikl až výrazně později než tento snímek. Bála jsem se sentimentálního příběhu, který bude útočit na naše city a bude nám ukazovat, jak se postižení hrdinně perou se svým těžkým osudem (všem postiženým se rovnou omlouvám, nebylo to myšleno zle. Všichni, kdo dokážou vzít osud do svých rukou, mají moji nejhlubší úctu), ale nemám ráda filmy, jejichž jediným cílem je zaútočit na divákovy city a potažmo a především na jeho peněženku. Tohle ale v žádném směru není ten případ. Drzého Roryho „kupte mrzákovi Harleye Davidsona“ O’Sheu, v excelentním podání Jamese McAvoye, nelitujete ani okamžik, vlastně tak nějak zapomenete, že je to mrzák na vozíčku, který může hýbat jen dvěma prsty. A pokud jde o hlavního hrdinu Michaela (prostě neuvěříte, že Steven Robertson není ve skutečnosti postižený) - jen v němém úžasu sledujete, jak se mění ze zakřiknutého klučiny v člověka, který si začíná uvědomovat svou vlastní hodnotu. Bez patosu, bez vydírání, bez velkých gest. Tak prostě, jak prosté to v životě je. (Challenge Tour – duben 2015) (20.04.2015)

Další stvrzení toho, že v žebříku nejlepších filmů na CSFD náleží dobrá čtvrtina mezi nejpokleslejší kýče. Pohovořil bych proto o pěti důvodech, proč jsou všechny ty články obžalovávající masovou kulturu, kam spadá i tohle mentální dílo o mentálech pro mentály, legitimní a oprávněné. Film Uvnitř tančím: (i) se sice obrací k různorodému publiku, ale řídí se průměrným vkusem; (ii) místo aby emoce symbolizoval, snaží se je vyvolávat; (iii) podporuje pasivní a nekritický pohled na svět; (iv) pracuje s obvyklými postoji a potvrzuje, co si myslíme, čímž hraje společensky konzervativní roli; (v) má tendenci být výchovným nástrojem, nástrojem kontroly. (08.12.2008)

Kdepak, kdepak, tohle nemá v top 200 vůbec co dělat. Neříkám, že je to vyloženě špatný film, ale já jsem tomu nevěřil ani kolečka od vozíku, natož aby ve mně vzplanuly nějaké silné emoce. Ke všemu mi vadí, když samotný námět filmu vybízí k vysokému hodnocení, vždyť jsou tam chudáci na vozíčku, to nelze hodnotit jinak. Taky s nimi soucítím, to je jasné, ale tohle prostě nebylo tak úžasné, jak se to tu servíruje. Ono taky zahrát člověka na vozíčku není nic jednoduchého a tihle chlapci teda zrovna přesvědčiví nebyli. Romola se mi líbila, chvílemi jsem se i zasmál, ale o nějakých emocí tady nemůže být ani řeč. Bohužel :( (16.01.2010)