Putování tučňáků

Veľmi dojímavý príbeh životného cyklu prekrásneho živočíšneho druhu, ktorý s hrdinskou dôstojnosťou nesie jeden z najhorších údelov na našej planéte. Na kinospracovaní v podstate klasického dokumentárneho filmu sa podpísala snaha priblížiť tento žáner širšiemu konzumnému publiku. A tak je film namiesto typického komentáru okorenený fiktívnymi monológmi a dialógmi samotných tučniakov (rsp. jednej rodinky). Na prvý pohľad netradičné a občas pôsobiace trochu infantilne, keď si však privyknete, uznáte, že tento spôsob rozprávania príbehu je veľmi sugestívny. Znásobuje dojmy, ktoré vytvára samotná vizuálna stránka (vynikajúca kamera!). Dojímavých momentov zažijete hneď niekoľko, pretože príroda je krutá živiteľka a slabým sa druhá šanca neujde. Najdojímavejší záber bol pre mňa na maličké mláďa, trasúce sa zimou po tom, čo sa len na chvíľu dotklo ľadovej planiny, kým si ho rodičia medzi sebou vymenili... Nájdu sa však aj oveľa smutnejšie a realistickejšie scény a tak neodporúčam brať na film príliš malé alebo citlivé deti. Na dokreslenie atmosféry sa vo filme strieda nádherná inštrumentálna hudba s akýmisi „pesničkami“, ktoré vyzerali ako niečo medzi Kylie Minogue a Björk a ako jediný element ma rušili pri sledovaní. Vzhľadom na súčasný spoločenský profil divákov v kine spočítate na prstoch rúk, no zároveň si užijete ničím nerušené sledovanie úchvatnej prírody a príbehu, aký nenapíšu scenáristi v Hollywoode. (11.07.2005)

Instinktivní touha přežít, neskutečná síla mateřství a chladná estetika ledových chrámů - tohle když se spojí, ruku v ruce s hudebním podkresem, přesně padnoucím do nálady snímku, nemůže vzniknout nic jiného než působivý dokument, který stojí za zhlédnutí. Doprovodný komentář bych neodsuzoval, byl milý, příhodně osvětloval chování aktérů, snad jen OBČAS sklouzával k patosu na samé hranici snesitelnosti a ten dětský hlas mi byl převážně protivný. To ale nic nemění na tom, že v kontextu s jinými přírodními dokumenty tenhle patří mezi špičku, dokáže strhnout i dojmout. Příznivý kritický i komerční ohlas chápu. A musím se přiznat, miluju tučňáky!! :o) (19.11.2006)

Z formy tohoto dokumentu trochu čiší snaha hrát na city s pomocí podivných, téměř pohádkově výpravných komentářů, které se mi místy nelíbily a přišlo mi, že paradoxně srážely "velikost" a neuvěřitelnost celého toho reálného příběhu tučňáků - strastiplné a těžké putování za rozmnožováním, které každým rokem podstupují na Jižním pólu. Mnohem raději bych byla, kdyby komentáře byly klasicky dokumentární. Není přece třeba diváka dojímat slovy, když to, co se odehrává, je samo o sobě dojemné. Když ale odhlédnu od doprovodného slova, které bylo zkrátka trochu nešťastně koncipované, musím uznat, že se jedná o výborný a velmi cenný dokument. Jen ta představa, jak muselo být náročně tohle všechno zaznamenat... Navíc, co si budeme povídat, tučňáci jsou sami o sobě úžasná a roztomilá zvířata. A když jsem viděla, čím si skrze svůj zvířecí instinkt každým rokem procházejí, musím říct, že k nim najednou cítím i jakousi úctu. Jsem ráda, že existuje dokument, který zaznamenává právě tohle. Za to vše přidávám hvězdičku navíc, protože to je ostatně na tomto dokumentu to podstatné, nehledě na formu doprovodného slova, které bohužel táhne výslednou kvalitu dolů. ~(3,7★)~ (23.08.2019)

Velice povedený přírodopisný snímek, který je navíc umocněn úchvatnou hudbou "francouzské Björk" Emilie Simon. Soundtrack, který nemá chybu a patří k tomu nejlepšímu, co jsem z filmové hudby kdy slyšel, a že toho nebylo málo...Samotný film zaujme, občas rozesměje ,a některé z diváků dojme...Ano, Francouzi tento žánr umí! (13.03.2006)

Tučňáččí (no není ta tučňáččina roztomilé?) upovídaná (vidím, že styl "lidského" rozprávění někomu nesedne, ale je funkční a dětem se to líbí) rodinka a hodně sousedů v komparsu. Přestože všichni ve fraku, dávají nám jasně najevo, že ten jejich život není žádná slast. Život je jim jedinou hodnotou, nic jiného nemají, takže se podle toho k němu i chovají. A to člověka, jenž hodnotu života tak často tragicky uzurpuje hodnotami umělými, chtě nechtě musí dojmout a chytit za srdce. Věřím tomu, že mraky zde sejmutých screenshotů zaujmou čestná místa u postýlek nejedné holčičky. Ale upřímně, neznám snad nikoho, komu by se tato stvoření nelíbila (ti ptáci, ne holčičky). K průzračně čistému prožitku možná jen něco chybí, a to použití pouze instrumentální hudby, bez slov, ale to už tady kolem zaznělo. Například v Atlantisu Luca Bessona to s operním zpěvem fungovalo, ale taky to ozvučení Ericu Serrovi trvalo několik let, než byli všichni spokojeni. Zde jde více o obrázky a skvělou kameru, než o dokonalou souhru všeho. Ach jo, stejně jsem si na tom něco našel. Ale i tak je to za pět. Za roztomilost. Kupodivu...ehm. (22.10.2005)