Ostrov v ohni

Marlon Brando a další jeho důkaz "pouhému" lidstvu o jeho výjimečnosti. Ostrov v ohni není jednoduchý snímek tématem ani provedením. Stáří okolo 40ceti let se podepsalo na mnohém, ale jen těžko si představím, jak tento zajímavý film natočit lépe. Příběh začíná osudovým setkáním, které vede ke kolotoči událostí plánovaných a očekávaných, aby se v druhé půlce hlavní postava po několika letech vrátila na místo činu s novými (jinými) zájmy a uzavřela kruh svého osudu. Velký vliv na snímek má jistě režisér, který všechny reálie představuje velmi věrohodně a realisticky a stejně tak se chová i ke svým postavám. Snímek nemá strhující tempo, ale 112 minut je dobře zvolená délka pro film, v kterém je akce minimum a jde tu spíše o vyšší princip a sledování celé "kolonizační války " na malém ostrovu Queimadu. Nejen díky Brandovi a jeho výkonu stojí Ostrov v ohni za shlédnutí, ale divák si musí uvědomit, že kouká na jiný film než dneska potkává na každém kroku. A já se ptám, kde je ta pravá civilizace? (29.09.2009)

Geniální loutkař Brando před našima očima mění dějiny ostrova Queimady. Jeho úchvatný herecký výkon a nesmrtelné téma revoluce, je to na čem celý film stojí. José Dolores navíc Walkerovi zdatným spojencem/protivníkem a závěrečné setkání je prostě dechberoucí. Dokonalé herectví. Celkově snímek ale dost zestárl a spousta bitev tu probíhá jaksi v pozadí, nicméně ani to mu neubírá na působivosti. (19.02.2011)

Pravdivé, hluboké a přitom poutavé drama, kterému vévodí Marlon Brando. Myšlenkově a filozoficky poměrně složitý příběh sporu civilizací, střetů ideálů a pragmatismu, nevyhnutelnosti boje i při zachování přátelství, nekonečném trápení chytrých s hlupáky. I dnes skvělý film, a odečtu-li čtyřicte let, musím dát 100%. (13.06.2010)

Režisér Gillo Pontecorvo je podepsaný mimo jiné pod dokumentárně pojatým válečným dramatem Bitva o Alžír a patřil k levicově orientovaným filmařům své generace. Ani v tomto případě v sobě politické angažmá nezapře. Ostrov v ohni nemá smysl považovat za klasickou dobrodružnou podívanou v kulisách exotického karibského ostrova. Pontecorvo natočil politické drama, kde se na příběhu podivného spojenectví a pozdějšího konfliktu britského emisara Williama Walkera a vůdce domorodé vzpoury José Dolorese vyrovnává s v 60. letech 20. století v kruzích euroamerické intelektuální levice hodně přetřásaným tématem - neokolonialismem. Po 2. světové válce se evropské koloniální říše rychle rozpadly, někdejší centra moci se ale pokoušela udržet svůj vliv aspoň nepřímo podporou vstřícných místních pohlavárů, korupcí a nátlakem. Na ostrov Queimada ovládaném Portugalci přijíždí britský agent Walker s cílem vyhnat za pomoci místních obvyvatel koloniální pány a umožnit proniknutí britského kapitálu do oblasti. Vytipuje si vhodného vůdce lidové vzpoury a vyprovokuje místní elity k vyhlášení samostatnosti. Jenže ani zrušení otroctví neznamená zlepšení životních podmínek prostých obyvatel a jednou zažehnutý duch vzpoury ve společnosti hoří dál. Postava Williama Walkera je skvěle napsaná, nejednoznačná, komplikovaná a ve svých činech a cílech rozporuplná. Walker je skvělý pozorovatel, analytik a organizátor, navíc nebezpečný manipulátor a cynický pragmatik, který slouží tomu, kdo ho platí. Ale zároveň i člověk, který chápe těžký úděl lidí "tam dole" a kterému vůbec není proti mysli jejich postavení zlepšit. Třeba i tím, že se ve vhodném okamžiku poněkud přitlačí vládnoucí vrstva ke zdi. Jeho protějšek Dolores naopak dokonale odpovídá schematickým představám o rozhodném a nekopromisním revolučním vůdci tak, jak si jej představovali příznivci Fidela Castra a kubánské revoluce. V konfrontaci těchto dvou charakterů stojí Gillo Pontecorvo předvídatelně pevně při lidovém vůdci. Je mi líto, ale praktická zkušenost plynoucí ze studia dějin hovoří jednoznačně ve prospěch oportunistů typu Walkera. Uspějí reformátoři, nikoliv spasitelé. Ti umí bořit, ale roli vyjednavačů, tvůrců a garantů nezvládají, až příliš často končí jako samolibí autoritáři typu Mugabeho nebo zoufalí ztroskotanci schopní s sebou stáhnout i své okolí. Co si právem zaslouží pozornost, je výkon Marlona Branda v roli Williama Walkera, která patří k těm nejzajímavějším v jeho dlouhé a rozsáhlé kariéře. Celkový dojem: 65 %. (21.09.2017)

Ťažké filmy o vzburách, či povstaniach a domáhaniach sa za svoje ľudské, alebo národnostné práva mám rád. No tento bol natočený pomerne zložitou a náročnou obsahovou stránkou. Drsné zobrazenie černošskej tyranie a otroctva je síce otrasne reálne, no vecná stránka a pointa filmu mi väčšinu času chýbala. Samozrejme som rád, že som si doplnil zbierku o ďalšieho výborného Brandona, no aj tak mi to stačí len na 65%. (19.11.2006)