Anita - švédská nymfička

Pouze z výčtu filmařských profesí, které na různých svých filmech Torgny Wickman zastával, by někdo mohl usuzovat, že se jedná o renesančního tvůrce. Bohužel reálné kvality snímků tuto představu zásadně čeří. Při střízlivém zhodnocení se Wickman ukazuje jako prachsprostý hokynář, který nedostatky v oblasti talentu vyvažoval v podnikavosti. Po marných začátcích v padesátých letech s neúspěšnými komediemi a dramaty v roce 1969 využil posledních padajících zábran skandinávské cenzury a zajistil si místo v historii coby autor prvního oficiálně distribuovaného švédského porno filmu. Stejně jako doboví podnikavci z Ameriky také on se alibisticky zaštítil formátem rádoby vzdělávacího pseudo-dokumentu. Ur kärlekens språk (Řeč lásky, 1969) představuje i v rámci své kategorie hodně tristní podívanou, ale doboví diváci nalákaní atrakcí nesimulovaného sexu z filmu udělali kasovní trhák. Během následujících osmi let než dal celovečerním filmům sbohem stihl natočit nejen další tři přímá pokračování svého oslíčku-otřes-se, ale také hrstku narativních filmů. Tristní pokus o skloubení erotického dramatu se satanistickým hororem Skräcken har 1000 ögon (Hrůza má 1000 očí, 1970), jalová lascivní komedie Kyrkoherden (Vikář, 1970) o duchovním stiženém kletbou permanentní erekce či nesoudně ambiciózní kostýmní hambárna Lockfågeln (Vějička, 1971) ukazují, že i stranou porna zůstal věrný heslu „sex prodává“. Bezostyšná exploatace Anita - švédská nymfička pak představuje středobod Wickmanovy tvorby. Z jeho pseudodokumentů přebírá alibistický rámec osvětového díla, zatímco fušersky provozní formou zpracovává fiktivní příběh, který se celý točí kolem sexu. Hlavní atrakcí filmu bylo angažování úchvatné Christiny Lindberg, která díky svým přednostem a ochotě je předvádět před kamerou stala mezinárodní hvězdou erotických filmů od Evropy přes Ameriku až po Japonsko. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Skutečný příběh šestnáctileté nymfomanky? Taková synopse by dokázala navnadit i nejednoho asexuála, zvláště, když v hlavní roli vystupuje poměrně krásná a nevinná Christina Lindberg. Torgny Wickman využil uvolněnou filmovou atmosféru sedmdesátých let a podepsal se pod několika soft-erotickými kousky, z nichž tento je mezi fanoušky nekriticky nadhodnocen. Třebaže se ve filmu nevyskytují žádné sexuálně explicitní scény často je atmosféra prostoupena notnou dávkou erotična. Hlavní hrdinka Anita nemá prakticky žádné zábrany, co se týče výběru sexuálních partnerů (nepohrdne jak oslizlými dědky, tak nadrženými zajíčky) i míst, kde si to s „klienty“ rozdává (stan na staveništi, šatna..). Do této doby děj svižně odsejpá a nenudí. Jakmile však Wickman začíná „odborně“ analyzovat problém nymfomanie, vstupuje do filmu sterilita a značná dávka klišé. Anita je černou ovcí rodiny, nemá nikde zastání jen u mladého studenta psychologie (Stellan Skarsgård), který je do ní bezmezně zamilován a za každou cenu se snaží tuto kompulsivní poruchu vyřešit. Přitom řešení je tak prosté. Anitě stačí, když prožije svůj první orgasmus a choroba jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Následný happyend je stejně oslizlý jako většina Anitiných bývalých kunčoftů – možná i proto je film na Novém Zélandu zakázán. (26.08.2007)

Nevinná Christina Lindberg (ve filmu 23-letá) hraje mladičkou nymfomanku, která si to neváhá rozdat s kýmkoli a kdekoli. V rodině fungoval klasický švédský model výchovy, že děti si dělají, co chtějí. Protože se mi Christina líbí, v několika okamžicích jsem jí nesnášel a tiše záviděl. Ačkoli k muži neprojevila žádné city, použila jen své tělo k jeho uspokojení. Konec happy, ale kde že je ta profesionální etika, to nevím. Také by mě zajímalo, zda-li se kompulzivní chování dá odstranit? Myslím, že ne. (16.02.2012)

Každý žánr má svá pravidla a tento film je hezká podívaná v žánru soft-erotiky. Místy je vtipný a hlavně erotické scény jsou vloženy do dějové linie, nejsou samoúčelné. Režisér s ním "díru do světa" neudělá, ale odvedl solidní práci. A byla by škoda nemít příležitost se podívat na Ch. Lindbergovou. :-) (09.08.2017)

Protože mě zajímá herecký klan Skarsgardů, chtěl jsem si doplnit mezeru z prvopočátků mladého Stellana, ale ten je tu spíše okrajově, i když celkem zásadním způsobem vstupoval do života nešťastné / narušené Anity, která měla téměř nezkrotnou potřebu vyplňovat "svou vlastní mezeru" v pravidelných dávkách. Nedá se říct, že by byli herci doslova toporní, jenže kvůli nepříliš poutavému scénáři nemám moc co vychvalovat. Nenašel jsem tu žádný hlubší význam a ani důvod, proč se na film ještě někdy dívat. Svůj cíl jsem si ale splnil a viděl prvotinu mého oblíbeného švédského herce. Víc mi to opravdu nedalo. (12.02.2020)