Hooligans

V sobotu odpoledne dělají různí lidé různé věci. Někteří si vyjedou na výlet, někteří navštíví příbuzné, někteří vyrazí za sportem a no a někteří se opijí do němoty a pár lidem zlomí čelist. Nejlépe fanouškovi nenáviděného fotbalového týmu. Ale o fotbal tady vůbec nejde, ten je pouhou záminkou. Záminkou k zábavě natolik prostoduché, že s jejími vyznavači ani nelze sympatizovat. Pochopitelně pouze nepatříte-li k nim. Hodnotový žebříček takového obyčejného chuligána by možná sestával z těchto položek: násilí, násilí, násilí, alkohol, drogy, sex, práce, rodina. Film o podobných lidech se pak těžko vyhýbá sexismu, rasismu i zobrazení násilí samotného. To je v Hooligans podáno poněkud sterilně, nevzrušivě, pořádnou ránu, po které by následoval praskot lebky, neuvidíte, střihač je v tomto ohledu velice opatrný. Vypatlanost hlavních aktérů je patrná z jejich chování i omezené slovní zásoby, herecky jde o lepší průměr. Celkem zdařilá je režie, akorát se místy až příliš úporně snaží napodobit styl Trainspottingu (např. vnitřní monolog hlavního hrdiny). S čím jsem však měl největší problém nejen u těchto chuligánů, ale i u těch ze Zelené ulice (otřesně nevydařený počin s Frodem Pytlíkem), byla jakási morální lhostejnost. Jakoby se tvůrci snažili říct: „ať se mlátí, blbečci, to není naše starost“, s čímž se však nehodlám spokojit. Kde je nějaké ponaučení? Nějaký varovně zdvižený prst? Hooligans se snaží zavděčit všem stranám, následkem čehož jsou filmem zoufale krotkým a pro náhled na danou tématiku nikterak přínosným. 65% (22.01.2007)

Naprosto nechápu zdejší hodnocení tohoto filmu. Nejenže je nenápadnou oslavou magorů, jejichž nejoblíbenější činností je někomu rozbít hubu, ojet nějakou rajdu a prokládat to šňupáním, navíc je ale taky dost nudný, plný nesympatických postav (karikatur na chlapy), chybí nějaká zajímavější dějová linie a místy zajímavá kamera to nezachrání. Nejvíc mi ale vadí, že ten film s fotbalovými bitkaři dost sympatizuje - a nikdo mi to nevyvrátí. Kdyby aspoň hlavní hrdina na konci došel k jakémus takémus morálnímu ponaučení, bylo by to klišé, ale v tomhle případě bych ho přijala lépe než zjištění hlavní postavy, "že to za to vlastně stálo". A postavy, které mají být pohledem opačné strany (děda-válečný veterán) jsou tam spíš do počtu. Při sledování jsem si vzpomněla na Klub rváčů, který však Football Factory mnohonásobně převyšuje už jen tím pohledem na "oddychové" mlácení se mezi sebou - tam je spíš důsledkem deziluze hlavního (inteligentního!) hrdiny a jeho nespokojenosti s životem, který mu byl víceméně předurčen a který si sám nevybral. Tady se ale látají vypatlaní agresivní tlučhubové, kteří se mlátí, protože je to prostě baví (a protože jejich drogama vymyté mozky nic jiného ani nedokáží). (03.08.2007)

Šťavnatá ostrovní záležitost. Žádné sentimentální kecy a hollywoodské hvězdičky, za to rázný slovník a Danny Dyer a jeho "fokin' Cockney accent". Rozhodně lepší než Amerikou nasáklý snímek Green Street Hooligans. Tento film vcelku podařeně ukazuje anglické hools, kteří to všechno kdysi začali. Dannyho Dyera tenhle filmek katapultoval mezi anglické filmové celebrity a zasloužil se o dvě dokumentární série o opravdových hooligans. Zvláště The Real Football Factories International stojí za to. "Je to lepší než orgasmus." "... jako sex s dvěma holkama." - říkají tam borci z celého světa. Nevím, nebudu zkoušet. (21.05.2008)

Menší film ako Green streets hooligans a povedal by som aj o triedu horší. Niekedy som mal pocit, že pozerám na bandu natvrdlých feťákov čo nevedia čo od dobroty. Mám dojem, že to je až moc preceňovaný film, tie dialógy boli niekedy ozaj príšerné a niektorý herci ešte horší. Ale aby som len nekritizoval tak musím vyzdvihnúť, že niektoré scény ako napríklad zo starým dedom alebo samotne fighty boli natočené celkom dobre. Taktiež hlavný protagonista bol jeden z mála plusov a hudba, keď akurát tam nehral nejaký šialený dnb sa tiež podarila.. 50% (15.09.2011)

Typicky britské (vyzněním, výstavbou, nasazením...) drama o životě fotbalových ultras, které režisér Nick Love pojal jako trochu širší zamyšlení se nad hodnotovou krizí muže v současné západní společnosti a vlastně i jako možnou anglickou odezvu Fincherova Klubu rváčů. Hlavní hrdina, třicátník, kterému se nelze realizovat v práci a jehož neuspokojuje maloměstský způsob života ani s tím související soubor životních hodnot, se nedokáže vymotat ze stereotypu životního cyklu, v němž v podstatě jen celý pracovní týden přežívá v očekávání víkendu a zvláště sobotního fotbalového zápasu, který je jedinou adrenalinovou aktivitou v jeho životě. Generace dědů, ke kterým se stále ještě vzhlíží jako k hrdinům, si adrenalin aktivovala ve druhé světové válce, generace otců si své nízké pudy mohla stimulovat v dosud politickou korektností nesvázaných 70. a 80. letech minulého století, dnešní generaci zbyly jen rvačky před fotbalovými zápasy. Fenomén hooligans stojí sice na samém okraji společnosti, ale výše nastíněný problém má obecnější platnost - současná generace mužů je ve skutečné krizi, stejně jako hrdina tohoto filmu... (17.10.2011)