Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí

Duvod vzniku myslenky, ze ve filmu budou hrat ochotnici z mistni sokolovny byl zrejmy. Autenticnost. Ta se do jiste miry povedla, ale nepomohly k tomu rozhodne vykonu dobrovolnych ochotniku. To melo presne opacny ucinek. Mel jsem pocit ze sedim na zidlich dovlecenych z mistniho hostince do venkovske sokolovny a divam se na toporne a neprirozene vykony nadsenych nehercu. Bylo to dokonce tak ubijejici, ze jsem se rozhodl skocit si dolu k vietnamcum koupit musli tycinku, aby mi chroupani teto zdrave a nechutne odpornosti ochranilo muj sluchovy aparat. Z filmu primo salala poklidna a mirumilovna atmosfera venkovskeho zivota, ovsem snaha o lidove hlasky vyznely naprazdno a daly tak mym 90 minutam ztraveneho casu koukanim na tento lidovy opus, punc ZTRATY CASU. (29.12.2009)

"Film se snaží zobrazit skutečné lidi, ne z prstu vycucané, papírem šustící dramatické postavy... Čoveče, skuteční lidé? Na obrazovce se šinuly obrazy z krátkého období životů lidí, kteří stojí na peróně a mezi nimi projíždějí vlaky života. Někteří z nich na lokomotivy sem-tam mávly plácačkou, někdo se snažil starat o koleje, ale to je asi tak všechno - nikdo se nesnažil nikam nastoupit a odjet o kousek dál. Což mi na tom filmu přišlo tak absurdní, až se to nakonec zdálo skoro krásné. Nejvíc to bije do očí v závěru filmu, kde postavy přijmou velice tragickou událost s takovým klidem, jako by se vlastně vůbec nic nestalo, a nakonec se vlastně vůbec nic neděje a neřeší - nalijou se čtyři panáky ferneta - a vlaky života nás míjejí dál. (05.06.2014)

Těšil jsem se na film s Jaroslavem Duškem, jehož jako herce mám opravdu rád. Ale tento film o "skutečných" lidech je neskutečná nuda a oničemovina. Jediné, co podal tento film opravdu realisticky, je pracovní nasazení "modré armády", neboli to, že na dráze se dělá h***o a ještě odboráři stávkují za nadstandardní platy. (11.02.2016)

Po shlédnutí tohoto snímku musím, ač nerad dělat přirovnání s jiným českým filmem, který se mi také moc líbil a to snímkem "Mistři" od Marka Najbrta. Je to krásný příběh skupinky lidí, tentokrát na malém nádraží Žatec západ. Kdo čeká komedii (i když přiznám se, že jsem se pár scénkám ze srdce zasmál), čeká marně, ale kdo se chce podívat na příběh o životě a smrti a to doslova, tak šahá po tomhle správně. Dávám čtyři hvězdičky a myslím, že právem. (22.10.2006)

Volné rozvíjení osobité, leč okrajové linie českého filmu reprezentované zejména Slámovými Divokými včelami či třeba Najbrtovými Mistry, to je v kostce filmové zastavení Pavla Göbla na maloměstském českém nádraží. V Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí lze dohlédnout dokonce ještě trochu dál do filmové historie a spatřit civilní projev filmů Miloše Formana a dalších jemu podobných tvůrců československé nové vlny, Pavel Göbl však neumí vytěžit z nabízené látky maximum a chybí mu šmrnc oněch klasických českých filmů (je zejména škoda, že nedovedl více akcentovat osobitou poetiku českých nádraží, jejichž kouzlo je skutečně samo o sobě fenoménem a s přílivem finančních prostředků zanikne...). Přesto jde o obraz autentický, věrohodný a s nějakou výpovědní hodnotou. Je pravda, že zde postižení pocitu nudy a bezčasí coby tvůrčího záměru místy trochu připomíná skutečnou nudu, ale jakožto významový protipól akčním velkofilmům s rastrem absolutní zábavy je tento statický snímek příjemným meditačním zastavením. I taková je doba, i takhle tady žijeme, i tady jsou ještě pořád místa, kde se doslova zastavil čas...místa kolem české (ale chce se mi spíše napsat ještě pořád c&k) železnice... (01.07.2008)