Marie Antoinetta

Mně se to celkem líbilo. Nevím, jestli se mi chce tento snímek srovnávat s Lost in translation (u obou filmů je sice stejná režisérka, určité téma samoty, ale přece jenom, tohle je historiký přepis, můžu-li to tak nazvat). Nevím, jestli se mi tam ta hudba spíše líbila (ve smyslu hodila), nebo ne, ale rozhodně film příjemně oživila. Ten menší počet dialogů mi nevadil, byl to asi záměr režisérky, aby se člověk snažil více porozumět pocitům jednotlivých účastníků, vcítit (vžít) se do nich (samozřejmě hlavně do pocitů hlavní představitelky). No, že tam není samotná poprava mi nevadí, myslím si, že ten konec byl udělaný dobře (prostě se naposled podívala na místo, které měla ráda, kde toho hodně prožila, vnitřně se s ním rozloučila a smířila se s faktem, že se sem už nikdy nevrátí). Hodnotím 4*, zajímavé zpracování. (22.03.2008)

Marie má neuvěřitelnou energii a náboj. Skvělá Kirsten Dunst hraje svou postavu na jedničku, hudba se k filmu skvěle hodí a zmiňovat kostýmy a výpravu je při záplavě cen asi zbytečné. Jediné, co mě neuvěřitelně mrzí, je uťatý konec. I když uznávám, že poprava se k ději a stylu filmu ani trochu nehodí, tak přesto mohl film dojít dál. Je sice pravda, že každý asi ví, jak Marie Antoinetta dopadne, ale přece jenom jsem čekal lepší tečku než větu "loučím se", která jisté kouzlo má, ale šlo z toho vykřesat víc. Stěžovat si ale na konec u filmu, který prakticky nemá děj, je jistě zvláštní, ale mě to vadilo. A když obvykle říkám, že film nemá děj, myslím to ve zlém. Tady to tak ale není. Tenhle snímek je prostě jen vypreparovaná atmosféra, kterou v nenavazujících střípcích dávkuje. Během tohoto historického dramatu se nestane žádný zvrat, žádný průlom, není řečena jediná historická událost, zmíněno jediné datum... Jen parta aristokratů utrácí daně za střevíčky, paruky a psy... Je to jednoduché, ale geniální. Původně jsem za skvělou atmosféru a živelnost filmu, která je neuvěřitelná, měl v plánu dát 90%, ale konec to vážně pokazil. Sofie Coppola, sama vždy "princeznička" izolovaná od světa, zobrazila prázdný život elity velmi stylově. (13.12.2009)

Vysněné projekty natočené přesně podle představ jen málokdy dopadají tak perfektně, jak si režiséři při jejich tvorbě představují. Sofia Coppola totiž po dvou důkladných psychologických rozborech tentokrát vsadila na lehkovážně pojatou historii, u které neumí vyvážit silné momenty. Relativně nevýznamná zápletka naplnění manželství je nerozumně roztažena na půl hodiny a třeba závěr sice hodně naznačuje, ale neznalý divák z něj vůbec nepochopí, jak to s Marií nakonec dopadlo. O Coppole se říká, že si točí filmy jen proto, aby do nich mohla dávat své oblíbené songy. Vždycky jsem se nad tímhle tvrzením usmíval, ale při sledování tohoto kousku mě několikrát napadlo, že na tom asi něco je. Hudba totiž minimálně v polovině případů ruší a mnohdy tak kazí atmosféru, když staví diváka do prostředí připomínajícího teenagerskou komedii. Naštěstí díky tomu, že režisérka má na hudbu opravdu maximální čuch, se najde minimálně stejný počet případů, kdy naopak dolaďuje všechno na jedničku, většinou je tomu tak u přemýšlivějších pasáží. Chci tím říct, že mi trvalo snad třetinu filmu, než jsem na tuhle netradiční hru přistoupil, ale i na konci mi zůstává pocit, že to tentokrát nevyšlo, jak mohlo. Příště by třeba mohl pomoct odklon od tématu nešťastných žen. (30.04.2007)

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)

Jen co DVD s Marií Antoinettou vychladlo a já vstal z křesla, hned jsem se automaticky aristokratickým krokem vydal na pouť za láhví průzračného vína, které jsem hodlal zkonzumovat se všemi vznešenými manýrami kolem a úplně jsem okolo sebe v obýváků slyšel to všudypřítomné a všekomentující štěbetání dvorního osazenstva a jindy usedlá výbava pokoje se přede mnou zničehonic vybarvovala do sladkých krémových odstínů bujíce do rokokní přezdobenosti. _____Sofie Coppola natočila film, který neptřebuje mnoho výrazových prostředků ani (p)opisné dialogy k vyjádřil všech myšlenek a témat v něm ukrytých. Netřeba jí ani střídavého poukazování na "dobré" a "špatné" vlastnosti lidem popravené královny k podchycení abivalentnosti její osobnosti - takové věci se tady hážou za hlavou a snímek spolu se samotnou Marií klouže bo bezstarostné vlně. ___ Ne, Marie Antoinetta skutečně není komplexním pohledem na osobnost z historie ani roztomile načančanou studnicí moudrosti - je to snímek převážně pocitový, svou stylizací a neustálým opakovaní obdobných situací a protokolních rituálů přenášející na diváka dojmy a citové rozpoložení jeho hrdinky. ___Je to vlastně opravdu bezobsažné, ale přitom nesmírně podnětné, čehož si vážím víc, než v mnohých filmech pozorované tvůrčí "užvaněnosti", která často k ničemu nevede.___P.S: Přečtěte si ještě komentář od Rovera. (24.01.2009)