Pokoj bez oken (E02)

Zajímalo mě zkusit si něco nového – žánr hororu, thrilleru s minimálními technickými prostředky, s nejmenším počtem herců, bez velkých akčních scén. Scénář nabízel východisko pro psychodrama, pro herecký koncert dvou lidí. Společně s Táňou Vilhelmovou a Jiřím Dvořákem jsme si tedy vyzkoušeli, jestli dokážeme utáhnout napětí po celou hodinu. S Táňou Vilhelmovou už jsem pracoval předtím v Polojasnu, pro hlavní mužskou postavu jsem chtěl neokoukaného herce, objevit někoho nového, aby ten „hlavní netvor“ příběhu byl uvěřitelný, a nesváděl diváky k tomu, aby si říkali – ten a ten známý herec hrál psychopata… Na horory do kina rád chodím, ale udělat ho není žádný legrace. Klasik žánru Hitchcock to dokázal udělat napínavé i ve scénách, kde k žádným vraždám nedochází. Prostě dokonale dokázal rozpitvat, analyzovat psychologii toho zločinu, a tam máte strach, i když jde někdo jen po ulici a nic se vlastně neděje. Navodit takový podprahový strach je asi v hororovém žánru to nejtěžší. Ukázat, jak někdo někoho honí s kudlou v ruce, to je ta nejsnazší cesta, jak upoutat divákovu pozornost, ale to není ten pravý „psychologický teror“. Není to jednoduché dostat se tím napětím pod kůži, a rozhodně to není v těch verbálních akcích, ale spíše v tom, co se děje kolem. Filip Renč (19.10.2020)

Seriál Černí andělé je soubor epizod, jež každé se ujal jiný režisér. Jednotlivé díly jsou samostatnými příběhy (TV filmy), v nichž se vždy objevuje dvojice "funebráků" z pohřební služby, která nese jméno seriálu. Černí andělé jako komplet je velmi vydařený projekt a příběh Pokoj bez oken, jehož se zhostil Filip Renč, je natočen úžasným způsobem. Jedná se o vyčnívající televizní horor a při jeho sledování místy i "leze mráz po zádech". (29.12.2006)

Aneb jak pohřbít výborný námět a skvělé herecké výkony idiotskou kamerou a poloamatérskou režií. Renč by si za to měl v duchu nafackovat, protože obou protagonistům házel jeden klacek za nohy za druhým. Když už vypiplali mrazivou atmosféru, tak je přinutil k akční scéně a lá 80. léta, ve kterých byla kamerová zpomalovačka ještě adekvátní způsob jak vystupňovat napětí. To že v brakových céčkách, déčkách a u Uwe Bolla přežila dodneška, mluví myslím samo za sebe. Zbytek, možná až na podivnou hudbu, snese nejpřísnější měřítka. Třetí hvězdičku dávám za hluboké oči Tatiany Vilhelmové. (28.11.2013)

Za mě nejlepší epizoda Černých andělů s velmi děsivou atmosférou, v českých filmech téměř nevídanou. Příběh pojednává o mladé dívce která se stane zajatcem narušeného kastelána na opuštěném hradě. Oproti ostatním epizodám andělů je pokoj bez oken pravým hororem se spoustou napětí a krásnou scenérií hradu Velhatrice. Popravdě nevím jestli se mi víc líbily chladné Velhartice nebo krásná chladná Tatiana. (28.04.2023)

Výborně natočený díl, jež ani trochu nepůsobí televizním dojemem. Zápletka je sice předvídatelná, ale díky dobrému obsazení a tajuplné atmosféře Velhartic se je stále na co dívat. Navíc vše podbarvuje povedená mrazivá hudba. Je škoda, že ČT nenaváže dalšími díly, což se chystá udělat s daleko slabším Strážcem duší. Tato série by si to plně zasloužila. (01.02.2008)