Karate Kid

Ten, kdo vyrůstal v generaci prožívající vrchol vlny béčkových karate filmů, tuší, kým jsem se nechal inspirovat při vymýšlení své přezdívky zde na ČSFD a komu bych dnes zároveň rád věnoval tento svůj jubilejní stý komentář: Mladý Daniel La Russo neboli Danielsan, nadšenec do karate, se stěhuje se svojí matkou do Kalifornie, kde potká velkého japonského mudrce, bonsai květináře, správce činžovního domu, majitele zenové zahrady, sběratele starých aut a především největšího mistra balancu pana Miyagiho, který mu pomůže vyřešit trable ve škole, připraví jej na karate turnaj a hlavně mu naznačí etické hodnoty, jimiž by se měl řídit a skrze něž by měla vést jeho životní cesta. Byť podobných filmů bylo natočeno mnoho a většina podle stejného vzorce, první díl Karate Kid nad nimi vyniká a to díky poctivému zpracování vztahu učitel – žák. Vytknul bych pouze použití několika dějových zkratek, což bývá u tohoto žánru zvykem, ale jinak se jedná o naprostou kultovku a přiznávám se: Kdysi jsem se několikrát rozsekal během amatérského zkoušení Miyagiho sokola :-) (25.03.2013)

Tak jsem měl možnost Karate Kida po někakých 15 letech znovu vidět a byl to příjemný návrat do časů mého dětsví. Shodou okolností jsem před časem začal karate dělat, takže jsem to bral i tak trochu jako motivační snímek - hned zítra si seženu nějakou štětku a vyrazím (si) s ní... natřít všchny ploty v okolí:) Okay, co můžu po pár týdnech tréninku říct, tak dobrého karate ve filmu moc nebylo. Jinak ale pohodová podívaná pro "dnešní imbecilní dvacátníky až třicátníky" podpořená vizáží a zvukovou kulisou 80. let minulého století, která by podle mě i dnešní kluky základní školou povinné mohla oslovit. (30.03.2009)

Zrovna Karate Kid jsem v průběhu svého sledování filmů vždycky spíš přecházel a po mnoha letech mohu prohlásit, že teprve až nyní (r.2022) jsem jej viděl od začátku až do konce. Jsou to ryzí osmdesátky, které mám tak moc rád a společně s výborným oddychovým soundtrackem (Joe Esposito, Survivor, Commuter...) utváří příjemnou zábavu s nenuceným morálním poselstvím, jak správně přistupovat k životu a především k sobě samému. Až na bandu namachrovaných frajírků z Cobra Kai jsem neměl vůbec žádné problémy s hereckými výkony. Laskavého a spravedlivého pana Miyagiho v podání excelentního Pata Mority byla radost sledovat a Ralph s Elisabeth byste kvůli jejich přirozeně příjemným charakterům vždycky rádi přibrali do party. Tedy tak se na to aspoň dívám já se svýma věčně mladýma očima a mozkem z možná trochu jiné doby, ale zkrátka podobné filmy z dané dekády mě přitahují jako stříbro straku. Nemůžu si pomoct a asi už to tak zůstane navždy... (20.10.2022)

Klasický teenagerský sportovní příběh není o akčních soubojích, vznětlivý chlapec (nový na škole s luxusní přítelkyní) musí nejprve přijmout obrannou filosofii karate, podstoupit kuriózní trénink (leštění aut, broušení podlahy, natírání plotu) a povznést se na duchu, než uspěje v turnaji proti svému šikanovateli z až úsměvně krvelačného doja Cobra Kai. Skvělý Pat Morita (nominován na Oscara!) jeho snažení mistrovsky vede i odlehčuje, jak sype z rukávu jedno zenové životní moudro za druhým, a (nejen) úplný závěr připomene prvního Rockyho. (04.05.2021)

Tak dramatem bych to rozhodně nenazval, spíš nechtěná sportovní komedie. Nemám rád filmy s dětskými hrdiny, to říkám rovnou, přijde mi to nejen nelogické, ale takové neeestetické, prostě to nemusím. Je tu absence prakticky všeho, co má mít alespoň trošku kvalitní film. Odpad to není jen proto, že jsem prostě viděl už horší filmy, ale špatné je to dost. 10% (26.07.2009)