Příliš dokonalá podoba

Deprimující podívaná. Na bezmála dvouhodinové ploše Cronenberg rozmývá několik možných interpretací hlubokého pouta mezi dvojčaty, která dokonale zahrál Jeremy Irons. Není to poprvé, kdy se tento úžasný herec, kterého jsem si zamiloval v Zefirelliho Nesmrtelné Callasové i v Bertolucciho Svůdné kráse, vydal z celého svého hereckého umění, aby je vše ostatní - nezvládnutý scénář, nevidomá kamera, hluchá hudba a bezradná režie - nechaly doslova shnít. Na rozdíl od příšerné, ornamentálně historizující adaptace Shakespearova Kupce benátského, v níž varioval či spíše donekonečna tónů nuancoval jednu životní polohu nasvicovanou nejrozmanitějšími tragédiemi, v Cronenbergově chaotickém dramatu rozehrává Irons takových poloh bezpočet - a aby toho nebylo málo, ještě je všechny zrcadlí. Vzhledem k tomu, jak režisér rezignoval na to, tematizovanou temnotu lidské duše zakotvit v nějaké popsatelné tajemnosti a jen se spoléhá na šokující záběry na masochistické hrátky, na fetišisticky zatížené snímání chirurgických nástrojů, operací a gynekologických prohlídek, na naturalistické snímání pohybu po dně narkomanie a podobné „atraktivní“ ošklivosti, lze pokládat jen za nahodilé, že se přitom dvojničení - tedy souběžné hře na jednoho a téhož a vraždění obou v jednom - naprosto neuvěřitelně zprvu odlišitelní sourozenci jednotí, k dokonalosti by však měli pozbýt i jmen. Tohle by ale mohl domyslet jen někdo, kdo se nevyžívá v pornografizaci duševních tragédií. Douška závěrem: soustředění děje téměř výlučně do interiérů prozrazuje zcela neovládnutou inspirace Polanského Hnusem. Bohužel i v jejich ztvárnění se Cronenberg spokojuje s exotizací nepřístupných či nezvyklých prostředí nebo je prostě (lépe řečeno: bezradně) banální. (13.02.2021)

Kdysi jsem slyšela, jak Cronenberg popisuje svůj sen. Zněl nějak takto: "Zdálo se mi, že stojím na poušti a přede mnou v dálce stojí něco vysokého a tmavého. Když jsem přišel blíž, viděl jsem, že to je kudlanka nábožná v lidské velikosti. Něco zvracela. Měla pod sebou velkou hromádku, tvarem podobnou ležícímu člověku. Zavřel jsem oči a když jsem je znovu otevřel, viděl jsem nad sebou hlavu oné kudlanky." Možná bych se takovému snu u jiných lidí divila, ale když vidím Cronenbergovy filmy, v kterých nechybí nějaká podoba masochismu a většinou dobrovolné znetvoření, nedivím se už ničemu. Dobrý film, ale určitě ne Cronenbergův nejlepší. Žádný velký zvrat ani závěr se bohužel nekoná. Cronenberg rád šokuje a většinou se mu to i daří, ale šok ještě neznamená dobrý film. (04.08.2008)

Je život bez vazby k druhému člověku jednodušší? A můžeme vůbec žít jako jednoznační jedinci, jejichž vztahy existují do té míry, kdy je to jen oboustranně výhodné - nebo se spojitostem nevyhneme? A další otázky, které Cronenberg pitvá až naturalisticky doslovně s, pro něj obvykle nekompromisním, nahlížením na lidstvo jako organismus. Tělesnost a myšlenky s city nelze oddělit, tak jako nelze oddělit od lidí, protože vždy budeme nuceni žít alespoň se sebou samými. Jednoduše film podnětný, tak jako může být děsivý nebo uhrančivý. (22.08.2016)

Zvláštní film, který mě moc neoslovil. Celou dobu jsem čekal, zda se aspoň v závěru nestane něco (ideálně něco šokujícího), co by ospravedlnilo tu předchozí nudu, ale nestalo se tak. Jeremy Irons je zde sice excelentní, ale to je tak vše, zbytek castu (Geneviève Bujold...) mi byl nesympatický a děj mě až na ojedinělé výjimky nebavil. Filmu nelze upřít jistou dramatickou sevřenost a zneklidňující atmosféru, ale osobně mě od Cronenberga bezvýhradně nadchla pouze Moucha - u jeho ostatních filmů jsem jinak umíral nudou, tento nevyjímaje. Český název filmu mi mimochodem přijde stupidní a taky jsem nepochopil, proč měl ten tým na operačním sále na sobě červené, nikoli modré či zelené pláště, jak bývá zvykem. Ovšem ty "gynekologické nástroje na vyšetření mutantních žen" byly naprosto geniální! (06.07.2019)

"Separation can be a terrifying thing" a nejen o tom David Cronenberg rozehrává propracované, režijně výborně vedené a hlavním protagonistou excelentně sehrané drama prezentující autorovo dospění do finální fáze světového, nebéčkového režiséra. Dead Ringers dokáže i přes svou nevýslovnost, skromnost na explicitní výjevy /čehokoliv/ a emocionální chladnost vytvořit mrazivou a vnitřně znepokojivou atmosféru, nastolit zvláštní pocit tajemna a budovat diváckou zvědavost, či očekávání zlomu. V zájmu hladosti dramatu však šok přijít nemůže a sic jemná gradace není o moc méně působivá, mám pocit, že docenit excelenci nedoslovného a mimoslovného vyprávění v této výjimečné psychoanalýze, lze až po opakovaném zhlédnutí... 9/10 (03.12.2009)