Recenze (9)
Pred pár dňami som si na mubi.com prečítal jeden krátky, zato výstižný komentár k filmu The Hart of London. "You have to be very careful." Tu to patí dvojnásobne, preto nakladajte s týmto filmovým materiálom nanajvýš opatrne. Musím sa ohradiť voči námietke užívateľa Vančura. Podľa môjho názoru profesia Stana Brakhagea ako umelca/kameramana nie je v žiadnom konflikte s jeho prítomnosťou na oddelení patológie. Film nemá mať edukatívny charakter. Je užitočné pochopiť, že čočka Stanovej kamery sa totiž opakovane vyskytuje na miestach, kde by ste ju najmenej čakali, ale tento fakt zatiaľ ocenia azda iba tí najvernejší fanúšikovia jeho neortodoxnej tvorby. Podobne, na mieste, by mohla byť vznesená námietka na režisérovu účasť pri natáčaní filmu Window Water Baby Moving, kde bol Stan viac kameramanom ako otcom, v čom práve spočíva jeho výnimočnosť! Kde Window Water Baby Moving začína, The Act of Seeing with One's Own Eyes končí. ()
Hideshi Hino může blednout závistí, sadisti vrnět blahem a zbytek směle smeknout před prací a náturou patologů. Brakhage na těchto skutečných "jatkách" demonstruje lidské tělo jako pouhou změť orgánů, velký flák masa. Po třiceti minutách různých procedur (stahování kůže, lobotomie...) obraz ztmavne, ale změť myšlenek a pocitů koluje dál. Přesně jak režisér chtěl. ()
A to jsem si až dosud myslel, že už těžko najdu někdy na internetu něco více nechutnějšího než dokumentaci soudní pitvy :) Pokud jsem měl už u autorova staršího krátkého snímku "Sirius Remembered" z r. 1959 pochybnosti o Brakhagově dušením zdraví, zhlédnutí tohoto dílka mé obavy jen umocnilo. Celé to na mě působí dojmem, jako by si to nahrál skrytou kamerou nějaký zvrácený sadistický nekrofilní psychopat, aby si to mohl pak v klidu pouštět doma a dělat u toho bůhvíco. Jako studijní materiál dejme tomu pro mediky je to bezcenné (absence komentáře, těkavá kamera, rychlý střih, celková nekoncepčnost...), jako pokus o dokumentární snímek je to maximálně degutantní a cynická podívaná, kterou vydrží jen velmi otrlé povahy. Laikové u toho stejně navíc nebudou mít ponětí, proč se s těmi všemi těly dělají všechny ty nechutné a bizarní úkony, v jejichž zaznamenávání na kameru se Stan Brakhage evidentně vyžívá. Navíc se obávám, že to s tím šokujícím obsahem už dnes ani nebude tak žhavý, protože servery typu RozzlobeniMuzi.com podobnými "šokujícími" filmíky plnými pitev, vražd, dopravních havárií, úrazů apod. doslova přetékají, a pravidelní konzumenti tohoto obsahu - v první řadě pubertální honimíři, kteří na podobná degutantní videa s oblibou koukají ve škole o přestávkách - by u "Act of Seeing with One's Own Eyes" možná už jen znuděně zívli a zeptali se vás, co tam máte dál. ()
[...] Ach, mrtví, čemu, čemu ach, / mě učíte? Co jsem, co budu? / Co, s čím se nosím, víc než prach / a popel je a hrstka rmutu? / Jak brzy v těle neobstát / a skončit musím počet času! / Jak brzy maje po zápasu / kolbišti světa sbohem dát! [...] (Andreas Grypius, Myšlenky o krchovu, místě odpočinku zesnulých) - - - Barokní transcendence hnusem v Brakhageově podání... ()
The Act of Seeing with One's Own Eyes aneb "koncert" patologů. TVL ale co ten 3krát opakující se hudební motiv v podobě songu Here Comes the Night(The Beach Boys Song)??? Každopádně jde o snímek u kterýho mi na mysl vyskočili hned dva snímky. Prvním je Orozco The Embalmer(2001) a první kraťas Fruehling z trilogie Blue Snuff(Necro Blue) od Mariana Dory z roku 1999 kde jde taktéž o pitevní hrátky. ()
Galerie (6)
Photo © Canyon Cinema
Reklama