Země hojnosti

Před útulkem pro bezdomovce je z projíždějícího hummeru zastřelen snědý muž s šátkem na hlavě. Může to být odraz xenofóbních nálad v americké společnosti, ale také vyřizování účtů islamistických teroristických skupin, záleží na úhlu pohledu. Wenders na dvou značně rozdílných charakterech – silně vlasteneckém veteránovi z Vietnamu a jeho mladé neteři, jež vyrostla v Africe a Izraeli - demonstruje, jak lze na jednu skutečnost pohlížet diametrálně odlišnými způsoby. Zajímavé je to zvláště v druhé polovině, kdy děj vrcholí, rozdíly v charakterech se zvětšují (tyto to přitom vůbec nepostřehnou) a prostřihy mezi jejich vnímáním světa jsou čím dál častější. Každá maličkost, která se dá vyložit jako ohrožení národní bezpečnosti (a to se dá při troše vůle opravdu každá), je bedlivě monitorována a analyzována ozbrojeným mužem v dodávce natřískané špionážní technikou, který je schopen všeho. Amerika už se nemá čeho bát. Říkám si, kolik takových dodávek asi skutečně (nejen) v okrajových čtvrtích LA jezdí... Ve vylíčení paranoidní a nenávistné atmosféry po 9/11 je Land of Plenty mnohem přirozenější (o kvalitě nemluvě) než stupidně vykonstruovaný Crash, navrch obsahuje wendersovsky typické překrásné záběry krajiny městské i venkovské a výbornou hudbu. (02.03.2008)

Umaštěná Michelle Williams kouří American Spirit a po večerech rozmlouvá s Bohem, její strýc (John Diehl) zase v alkoholovém oparu loví teroristy v ulicích L.A. Místy je to docela vtipné, ale jestli to mělo mít nějaké poselství tak bylo absolutně mimo nebo o ničem. (Každopádně to má dobrý soundtrack) (23.01.2008)

No potěš, jestli Ameriku brázdí víc takových strejců v dodge s vlajkou, tak tam mají velký problém. Protipólem strejdovi, kterej když vidí turban má kopřivku a coby veterán z Vietnamu občas padá za nocí ve snech s Hueyem do džungle, je neteř Michelle Williams vrátivší se z Tel Avivu.. Ta by se zase pro jistotu s každým kamarádila turban neturban a večery završuje na lůžku rozpravami s Bohem. Chápu, že si Amerika prožívá ještě stále kocovinu z 11.9. (tady navíc znovu šmrclou Vietnamem), ale pokud budou týpci jako Paul sledovat Pákistánce jak nosí bělidlo v bednách do podniku, kde se s ním bělí prádlo, je something wrong. Film je zajímavý od druhé půlky, kdy hrdinové vypadnou z útulku do otevřené americké krajiny a typického pouštího zapadákova, plnýho rozpadlejch chatek a vraků rezavějících aut... Osobně, bejt kolibřík tak frnknu jinam. Co bylo příjemné, byl hudební doporovod. Poselství chápu, ale já bych volil zlatou střední cestu. Být rozumně obezřetný, ale ne důvěřivý všemu a každému. Tři bedny s bělidlem. * * * (05.08.2013)

Film je vynikající v drobných detailech, jednotlivých záběrech, útržcích rozhovorů. Jako celek je ale zatížen přílišným patosem, hustota používání výrazů jako vlast nebo Amerika je přehnaná, k tomu vlající americká vlajka... Nehledě na to, že oba hlavní hrdinové vypadají spíš jen jako extrémně protichůdné typy, než jako skutečné postavy. Skvělá kamera a nádherné písně (hlavně Leonard Cohen). Není to dobrý film, ale jsem rád, že jsem ho viděl. (16.11.2005)

Toliko celkem zajímavý pohled na problém post-zářijového USA. Sice mě Wim překvapil -řekněme až optimistickou- vírou ve Státy jako takové, ale ve výsledku to nepůsobí tak přebujele patriotsky jako třeba Stoneovo WTC, také se neostýchá píchnout si do GWB. Ale ve výsledku je to přece jen málo - dvě hodiny sledujeme duševně poznamenaného Strýčka, který si buduje protiteroristickou mini armádu o 2-3 lidech, za téměř každým přistěhovalcem tmavší pleti vidí teroristu, jeho neteř se vrací domů po mnoha letech strávených v misiích po celém světě, aby našla sama sebe, své kořeny, svou rodnou zemi. Dějově toho zde moc nenajdeme. Avšak precizní syntéza zvuku a obrazu, která vytváří atmosféru a hýří emocemi, to je klasický Wim Wenders. 65% (13.02.2010)