Un homme qui dort

Minimalisticky realistický artový portrét zobrazující postavení jedince ve společnosti, jeho bytí, přežívání, utrpení a ubíjející stereotyp. Malý člověk, který je nedostižný ve své samotě, ve svém bezpečném koutě světa, kde na něj nikdo nemůže. Malý člověk jako součást společnosti, nekonečných davů bez tváře proudících a bloudících všemi směry. Malý člověk jako součást společnosti, která zase patří do toho gigantického kolosu lidského společenství, která si od počátku věků dokázala nastolit svůj vlastní řád. Un Homme qui dort ukazuje vše tak realisticky a pravdivě, až se v tom člověk prostě musí poznat. Stejně jako v tom dokáže spatřit své okolí. Tolik lidí, tolik tváří, díváme se, ale nevidíme je. Apatie společnosti, arogance, nezájem, krutost, předsudky. Člověk potřebuje mezi lidi patřit, ale zároveň by nejradši byl v té své samotě, kde je nastolený pořádek a řád, tak, jak my chceme. Tam nás nikdo nevidí, tam můžeme být sami sebou. Tam venku, za zdí, kolik masek dokážeme nosit? Tak, abychom byli chráněni před pohledy davů? Tak, abychom předešli názorům lidí, jejich kritice, jejich nezájmu? Sami proti světu i proti lidem. Procházíme davem, tváře nás míjejí, jsme pouze jedni z mnoha... Kdo je dobrý, kdo špatný? Kdo nás dokáže srazit na kolena, kdo nás dokáže pochopit? Kdo jsou vlastně všichni ti lidé...? "Vše, co má význam, je tvoje samota. Cokoliv děláš, ať jsi kdekoli, nic z toho, co vidíš, nemá žádný význam, všechno, co děláš, je marné, nic z toho, co hledáš, není skutečné. Je jen osamělost. Pokaždé, když se jí snažíš čelit, vidíš její tvář." (06.12.2015)

Čas jako protáhlá silueta plazící se za našimi zády. Existence, která se od nás odtahuje, skrývá se v prasklinách na stropě, v pavučinách křižovatek a ve slepých uličkách. V rozhodnutích, která jsme nikdy nenaplnili. Jen hroudy hlíny a rozvířený prach, odrážející se od podrážek. Písek z přesýpacích hodin rozesetý po koberci a nekonečný pochod hodinových ručiček. Jako kapka po kapce padající z neutěsněného kohoutku na neklidné srdce, které se ne a ne dotlouci příliš znaveného já. Ta táhlá odpolední osidla, kdy životu protéká mezi prsty jeho vlastní smysl... (05.11.2017)

Absolutní nepoměr. Tolik slov a tak málo řečeného. Co chce Perec říci, je jasné záhy, ale on to jediné, o co se chce se světem podělit, říká stále dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola a dokola. Pravda, pokaždé jinými slovy, ale kolik slámy je on z té jed(i)né myšlenky vymlátit, to rozum nepobírá. A k tomu ta absolutní nesymbióza obrazu a zvuku. Bez toho kolovrátkového voice-overu by to paradoxně fungovalo mnohem (co mnohem, MNOHEM) lépe, jelikož obraz sám o sobě tu myšlenku zprostředkovává působivěji, hravěji i rafinovaněji než ona ubíjející tsunami prázdných slov, která se tak stává krom otravné i zhola zbytečnou a tedy úměrně tomu ještě o to otravnější. Čili to jsou ve výsledku dva samostatné útvary; monotónní rozhlasové čtení Perecova díla naroubované na Queysanneovo skvostné vizuální ztvárnění téhož. Jo, a abych nezapomněl... A dokola. (28.12.2014)

Balím to v půlce. Riskuju, že se to parádně rozjede a já už u toho nebudu, ale i tak jsem si toho dal minimálně dvakrát víc, než mi byla ochotna strpět moje chatrná nervová soustava. Jsme spolu kvůli tomu teď ve při, ona ke mně vysílá signály typu "jsi kokot, když čumíš i na něco takovýho", já jí ale oponuju s tím, že to nemůže být taková bída, když to má málem 90 procent. Na to mi zase ona odpovídá, že jsem asi vážně kretén, když vydávám za důkaz kvality snobské výrony pozérů, co se adorací téhle podivnosti utvrzují ve své výjimečnosti. Co nadělám..?! Zkrátka jsem uvěřil, že má nakonec asi pravdu- moje nervová soustava. (05.03.2017)

Literatura a film jako svébytná umění.¬         Každý druh umění má své zvláštní požadavky pro své ztvárnění způsobem jemu odpovídajícím, aby mohl vzniknouti žádaný účin, působivost na přijímatele onoho.¬                 Film je musou velmi mladou — a tak není divu, že se někteří jeho tvůrci, ze jména ti s velkou vazbou na umění literatury, nenaučili pracovati filmovými prostředky dostatečně; výsledkem jinak nadějných záměrů je po tom rozpačitý.¬                 Scénář ke snímku "Un homme qui dort" napsal sám spisovatel knižní předlohy, ne neznámý francouzský spisovatel G. Perec, člen skupiny "Oulipo" sdružující spisovatele se zaměřením na literární experimentátorství [zdroj: Wikipedia.cz], člověk navyklý pracovati s prostředky literatuře vlastními, jemuž bylo filmové umění dosti vzdálené na to, aby jím napsaný scénář podobal se spíše dalšímu literárnímu dílu, než aby byl v souhlase s potřebami filmového scénáře. Podle toho snímek také vypadá: jedno dlouhé čtení z knihy doprovázené pohyblivými fotografiemi.¬                 Jako už kolikrát, opět musím napsati a zdůrazniti, že takové pojetí, které je nefilmové, nemá ve filmu místa, je to pouhá pastva pro jedince úchylného intelektualismu, kteří se v umění nevyznají, nejsou schopni je správně zhodnotiti, neboť umělecké kategorie a rámce jsou jim cizí. Tito jedinci také pomohli vynésti do výšin "Un homme qui dort" spolu s diváky, kteří jsou prostě citově náchylní ke každému počinu, který už z dálky zavání humanismem či existenciální otázkou.¬                 Pro nedodržení výše uvedeného pravidla o nutnosti použíti vhodné prostředky je snímek "Un homme qui dort" JAKO FILM nudným, nedobrým; je to už zmíněné pouhé čtení z knihy s fotografiemi, neumožňující ovšem zastaviti se, zamysleti, jak to právě u čtení literárního díla možné je. Naopak, čísti knihu pana Perece je možná potěšení — možná i pro mě jako milovníka literatury.¬                 Nakolik je počet nemocných hodnotitelů na ČSFD velký (průměr je 82 %), možno odvoditi z průměrného hodnocení horního tisíce uživatelů na IMDb, jejichž průměrné hodnocení tohoto artna činí 61 %. Případná opoznámkování: uživ. DaViD´82; Willy Kufalt. (28.04.2018)