Příběh jedné ženy

Príbeh jednej veľkej lásky, ktorá prežila všetko a bola dokonalým znázornením večných citov muža k žene podaných cez samotné literárne diela Iris = aspoň tak to bolo naznačené. Všetko, po čom túžila v skutočnom živote a zdalo sa jej, že to neexistuje, vkladala do svojich diel bez uváženia nad tým, že jej život bol plnohodnotnejší než si myslela. Imponoval mi svet plný románov a potreby vydania svojich myšlienok na povrch, pretože schopnosť napísať aspoň pár riadkov, ktoré budú vychádzať zo samých útrob ľudskej duše, je jedinečná a slúži ako drobná motivácia pre diváka (mňa), ktorý sa chce uberať podobným smerom. Škoda však, že pri jednotlivých filmových sekvenciách načisto postrádajúcich nápaditosť, som od nudy umierala. (18.08.2008)

Co je horší – ztratit tělo nebo ztratit mozek? Ve skutečnosti tato otázka postrádá smysl a vznikla jen proto, že křesťanství rozpojilo tělesný a mentálně-duševní projev podobně jako později marxismus oddělil nadstavbu (obecně kulturu) od základny (ekonomiky, technologie a výroby). Mnohem lépe si počíná moderní, přesněji kvantová fyzika, jež vědecky popsala dualitu jin a jang v teorii duality částice a vlnění. Ovšem nejlépe si stále vedou indická filosofie a taoismus, které popisují Jedno v mnohosti a mnohost v Jednom. Proto ztratit tělo znamená ztratit mozek a ztratit mozek znamená ztratit tělo, přičemž i částečné ztráty tělesné vedou ke změně mentality a postojů čili k určitým ztrátám a naopak. Takže správně by otázka měla znít: co je horší – ztrácet sebe přes tělo nebo přes mozek, přes omezení svobody konání nebo přes omezení svobody myšlení? Osobně mám jasno – obě ztráty jsou špatné a veškeré duchaplné řeči o boji, překonání a vítězství jsou lidským frajerským dočasným hrdinstvím na poli, kde každého čeká jen jeden konec, a rozdíl mezi lidmi je jen v tom, jak hodně ze sebe člověk ztratí, než na ten konec dorazí. Během životní cesty člověk může jen jedno – snažit se vyrovnávat se ztrátami a nahrazovat je jinými možnostmi. Lidové přísloví o hmotné strance říká – "Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný." Totéž se dá říci i o stránce nehmotné – je lepší být plnohodnotný, harmonický a talentovaný než omezený, pokřivený a blbý. A to, že tělesného a mentálního bohatství není dost pro všechny, nezakryje žádná víra ani lidské hrdinství. Současná "epidemie" alzheimerovy nemoci je vlastně projevem nedílné jednoty a duality světa, v kterém kde se přidá, tam se i ubere, a naopak, a proto i nárůst množství informací je vyvažován postupnou ztrátou schopnosti je soustředěně, uvědoměle a neomezeně vnímat a zpracovávat a prodloužení života se znehodnocuje ztrátou vazby s okolím. Holt je svět bohatý, ale chudý. ___ Iris doplňuje řadu filmů na téma ztráty mentálních schopností (Píseň pro Martina, Hilary a Jackie, Hanekeho film Láska) a zajímavé je to, že většina podobných snímků je o tvůrčích lidech, což zas tak moc nepřekvapuje, protože drama vynikne více, když se jedná o lidi, u kterých je zřetelnější podíl mentální činnosti. Nicméně v tomto případě se víc než o drama ztráty osobnosti jedná o nostalgické ohlédnutí za vztahem. (06.10.2013)

„Podstatou lásky je touha po štěstí a cesta k jeho nalezení“. Skutečný příběh ženy, která nalezla lásku, jenž přetrvala i když neúprosná nemoc vyhrávala nad slovy, myšlenkami, intelektem. Zůstala jí láska a trpělivost muže s kterým léta společně nacházeli štěstí. Výborné herecké páry a především vynikající Judi Dench v roli ženy, které se ztrácí svět „Cítím jako bych se potápěla do tmy“. (08.04.2006)

Mladá Iris Murdochová je na večírku a jde po schodech, když najednou upadne a skutálí se dolů. Začne se smát. Jiná scéna. Mladá Iris jde kolem rybníku a jen tak se před skupinou malých chlapců svlékne do naha a skočí do vody. Mladá Iris si užívá života plnými doušky. Je rozpustilá, vtipná, bezstarostná. A teď něco úplně jiného. Z Iris je troska, která si nemůže vzpomenout na slova jako ,,lžíce" nebo ,,pošťák". Pro ženu, která se slovy živila a byla pro ni vším věc obzvlášť nepříjemná. Iris má problém. Iris umírá. Příběh známé spisovatelky přímo vybízí k použití nejrůznějších patetických klišé. O to příjemnější je zjištění, že Richard Eyre se jich většinou vyvaroval a natočil příjemný film s dobrými hereckými výkony, který si na nic nehraje a o to silněji nakonec vyzní. (29.08.2006)

Jediné, čo v tomto filme stojí za zmienku sú herecké výkony. A veľmi podarené herecké výkony. Z hlavnej štvorice vyčnieva Kate Winslet, ktorá sa (ako vždy ) naplno vžíva do svojej úlohy. Za ňou nasleduje Jim Broadbent, no jeho výkon na OSCARa nebol (toho mal vyhrať Ian McKellen za Pána prsteňov). Potom nasleduje Hugh Benneville v úlohe mladého Johna Baleyho. Tažko sa mi to hovorí, ale v mojich očiach je na poslednom mieste Judi Dench, ktorá akoby hrala úplne odlišnú postavu, akú hrá Kate Winslet. Navyše Iris v jej podaní sa mi zdá trochu chladná.Ale nominácia na OSCARa je zaslúžená... (24.08.2008)