Generál Eliáš

Jedné se těžko hledají slova, když ji TV film vezme za srdce a následně smete.. Silný příběh, výborně zpracovaný, herecký ansámbl skvostný, Luděk Munzar je nejen uvěřitelný, on je strhující, Vladimír Brabec úžasný, František Němec na pěst, rovněž skvělý, poklona.. No a pro zjemnění je tu Jana Hlaváčová, nádherná, lidská, srozumitelná.. Krásně smutné pokoukání se slzama a s nesmírným obdivem k hlavní postavě.. (02.06.2022)

Postava blízkého Benešova spolupracovníka a legionáře generála ing. Eliáše zůstala a zůstává neznámou. Ještě méně známo je o Eliášově působení v čele první vlády protektorátu Čechy a Morava. Vzdělaný, kultivovaný muž věděl dobře, co riskuje, vstupuje-li do politiky v době tak pohnuté jakou byly první týdny přímé německé okupace celé naší země. Ve své rezistenci nebyl ve vládě osamocen (na rozdíl od něj včas emigrovat dokázali v r. 1940 ministři Feierabend a Nečas), prakticky jako jediný však svůj odboj odvedl až do hořkého konce na kobyliské střelnici v pozdním jaře 1942. Munzarovo realistické herectví s vyhraněnou schopností psychologické drobnokresby v pohybu těla, gestikulaci i hlasové modulaci nalezlo v tomto případě vděčné pole. Ani osobnost režiséra Háši by neměla být přehlížena; bez ní by Munzarův výkon nebyl představitelný. Niternost je tedy zvláštním přínosem inscenace. A poznání vnitřního Eliášova světa naopak trvalým užitkem diváka, který pro tento případ alespoň zhruba tuší, co vlastně chce. (05.11.2007)

Výborný televizní film, a opravdu zdařilá pocta generálu Eliášovi, který to neměl opravdu lehké, stačí se jen zamyslet, co by každý z nás v tak vypjaté době dělal, a hlavně jak by uvažoval v onen dramatický moment kdy hrdina musí přesně rozpoznat morální hranici, kterou nesmí překročit ani pod třeba jistým nátlakem..Luděk Munzar jeho manželka Jana Hlaváčová nebo František Němec-výborní, a jejich role byly opravdu přesvědčivě sehrané. Opravdu velice bezradně se člověk cítí, když se jde čas od času podívat na Kobyliskou střelnici, k památníku obětem které tu byly za protektorátu zabity, a pak především obětem Heydrichiády, a tam vidí všechny ty jména mimo jiné i to Eliášovo-člověka v té době opravdu velice vlivného (ministerský předseda vlády PČAM), a člověka pracujícího pro vojenský protifašistický odboj ("Obrana národa"). Ještě do teď mi v uších zní Eliášova neuvěřitelně pravdivá věta "Nevezmu-li to, dostanou to lumpové, vezmu-li to, oprátka mě nemine..! (17.06.2007)

Tady řeknu něco s čím si určitě popudím většinu zdejších uživatelů a ještě větší část neuživatelů csfd, ale já si to prostě nedokážu odpustit, tím spíš, že při sledování téhle inscenace mě téma hrdinství českých lidí za druhé světové války lítalo mozkem jak sem a tam jak nadopovaný jo-jo. Pro mě totiž nikdy nebyl - není a nebude hrdina ten, kdo vydá svou zem do rukou nacistů, nechá v ní napospas nacistickejm gaunerům svůj národ a co nejrycheji zdrhne do bezpečí. Naopak hlubokou úctu, respekt a obdiv cítím ke každému, kdo v České republice zůstal a vyrovnával se s každodenním stresem zda náhodou na dveře druhej den nezaklape gestapo a "nezahraje" mu osudovou. Takový lidi možná nevedli odboj z Londýna, po takových lidech se nepřejmenovávají ulice ani se jím nestaví sochy a už vůbec se o nich nemluví, ale takový lidi pro mě byli 100x statečnější. Co je však ještě horší, když se nedostává adekvátní pozornosti ani těm Čechům, kteří zde nejen že zůstali a zažívali nacistickou medicinu strachu a teroru, ale ještě proti ní bojovali. Takový lidi si zaslouží svoje inscenace, filmy, sochy, ulice i náměstí, protože takových lidí nemá žádný národ nikdy dost. Výborný pane Hášo i pane Kupko, tleskám za téma i komorní zpracování, stačí pár dialogů aby každýmu z nás bylo jasný, že by radši tančil tango s ďáblem, než aby byl na místě pana Eliáše a herecký výkony pánů Munzara, Němce a Brabce jsou rovněž na aplaus. (19.03.2013)

Jedna z těch mnoha věcí, kdy stačí vybrat zlomový historický moment, pak už se scénář píše sám. Luděk Munzar bez debat, k tomu bravurní František Němec a krásný zlidšťující prvek v podobě Jany Hlaváčové, která reprezentuje celý ten zástup obyčejných lidí, jejichž cílem bylo pokud možno přežít. Mapování bílých míst našich dějin se Československé a České televizi v 90. letech velmi dařilo. (07.12.2015)