Šepot srdce

...a Olivia Newton-John mi ještě stále zní v uších. Jó, tak tomuhle říkám opravdu pohodovej film. To, že tam na standartní poměry Ghibli není žádný fantastický motiv a jde jen o příběh normální holky z nám známého světa, mi vůbec nevadilo, ba naopak – naplno jsem si to užil. Mnohem více než třeba takového Porco Rossa, když už tady zmiňujeme ty "nefantastické" snímky od Ghibli. Ta lehká romantika prostupující celým filmem jdoucí ruku v roce s příjemnou civilností zkrátka na mě udělala dojem a zlepšila mi výrazně náladu. Zase se musím utvrdit ve faktu, že v Ghibli prostě umí tvořit snímky, které divákovi zaručeně zlepší náladu. Není to tak melancholické jako třeba Bjósoku 5 centimeter, ale naopak to optimismem a pozitivní náladou jen srší. Škoda jen, že pan Jošifumi Kondo opustil tento svět tak mlád, ach jo. Několikrát jsem si během snímku říkal, jak by asi vypadal jeho další film, ale nyní mi zbývá stejně jako u Satošiho Kona jen truchlit nad ztrátou dalšího nadějného animovaného tvůrce, jenž nám mohl do budoucna ještě hodně nabídnout. (25.03.2012)

Čítanie kníh, návštevy knižníc, kníhkupectiev a objavovanie zvláštnych obchodov s patinou. S prazvláštnymi otváracími hodinami (dodnes také existujú). Nachádzanie spriaznených duší prostredníctvom rovnakých prečítaných kníh, komixov. Objavovanie častí mesta, kde ste stretli častejšie zviera ako človeka. Radosť v ozvláštňovaní prefláknutých textov piesní. Radosť ešte väčšia z náhodnej jam session. A dôverná blízkosť miest aj témy. Prebúdzajúcej sa lásky. I lásky pretrvajúcej - lásky k prírode. (a napriek trpkým skúsenostiam) Lásky k ľuďom. To všetko v tomto pamparádnom filme bolo. Poznámka: Len tá snaha byť najlepší, dať o sebe vedieť svetu cez napísanú knihu, príbeh, cez vytvorené dielo - tá osobne vždy ustúpila bezprostrednosti a radosti zážitku. Nezmazateľnosti a trvalej vpečatiteľnosti priamo prežitého či videného. A tiež vedomiu, že dobré dielo si nájde svojich čitateľov, aj keď vyjde v náklade 0 až 3 kusy. Podstatné je nepodľahnúť v tomto smere komerčnej ambicióznosti (tvorba ako tovar) a zabŕdnutiu sa do kalkulácií a rozpočtov spojených s výsledným dielom či nebodaj procesom jeho vzniku. (20.01.2015)

Oni dva by určitě spolu prožili krásný tvůrčí život, on by vyřezával housle a ona by psala knížky... Vzhledem k tomu, že něco podobného je i mým snem, moje ztotožnění s tou dívkou bylo dokonalé. Také mně se líbí tlustí, neohrabaní, ale důstojní kocouři (ale jenom na obrázku, ve skutečnosti fuj, nešáhnul bych na ně), důmyslné mechanické hračky, taky rád zpívám, ačkoli to moc neumím... Konec byl sice jak vystřižený z puritánského devatenáctého století, kdy muž žádá o ruku okamžitě poté, co se jí prvně dotkl, a první polibek si ti dva šťastní dávají až při svatbě, ále co. (16.02.2013)

Nevím, jak vy, ale já si Mijazakiho nestahuji kvůli pindům jedenáctiletých japonských pind! Hodina utrpení stačila a já se bohužel nedozvěděl, jestli ta šesťačka z BÉČKA dostala číslo od toho sedmáka z ÁČKA! Pokud jste tenhle počin dokončili, tak mi prosím napište, jestli toho chalána dostala na v.limpouch@seznam.cz, díky přátelé! odpad! (15.07.2014)

„Konničiwa! Wataši wa Cukišima Šizuku desu. Je mi 14 let a moc ráda čtu. Nedávno jsem zjistila, že většinu z knížek, které mám z knihovny, si přede mnou půjčil jakýsi Seidži Amasawa. Zajímalo by mě, jaký asi je... Ha, oslí můstek: To mi připomíná, že má nejlepší kamarádka Júko Harada se zamilovala do jednoho kluka ze třídy, jenže dostala milostný dopis od jiného, takže je z toho chudák celá nešťastná. Kéž bych jí mohla nějak pomoci. Před pár dny se k nám domů nastěhovala moje starší sestra Šino. Hrůza! Pořád chce, abych s něčím pomáhala a učila se. To mamka a taťka mě takto nedřou. Mám je ráda. Byli by rádi, kdybych šla po střední škole na univerzitu, jenže ja vůbec netuším, co bych chtěla dělat. Možná by mě bavilo psát, ale ještě jsem to moc nezkoušela, protože si myslím, že nemám talent. Připadám si trochu jako Kiki z mého oblíbeného filmu. Včera mě ségra vyštvala ven, abych donesla taťkovi do práce oběd, ovšem skoro bych jí za to měla poděkovat. Ve vlaku si ke mně totiž sedl tlustý kocour, který zjevně cestoval sám! Bylo to kouzelné. Musela jsem zjistit, kam míří, takže jsem vystoupila s ním a sledovala ho. Několikrát se mi na chvíli ztratil, ale vždy jsem jej opět zahlédla, až mě dovedl... Kam? To vám pošeptá srdce. Sajonara!“ 8+/10 (16.03.2007)