Režie:
Miroslav CikánKamera:
Jaroslav BlažekHrají:
Jan Werich, Jindřich Plachta, Václav Trégl, Zdeňka Baldová, Ladislav Pešek, Jaroslav Vojta, Hermína Vojtová, Maria Tauberová, Světla Svozilová (více)Obsahy(1)
Na slavnostně vyzdobeném kocourkovském nádraží čekají napjatí obyvatelé na příjezd významného hosta, syna pytláka Jalovce, který odešel před lety do ciziny a tam se proslavil. Omylem však za něj považují uprchlého trestance č. 1313, takto Ferdinanda Kaplana, který se po útěku převlékl do civilních šatů. Zpočátku je sice slavnostním uvítáním poněkud překvapen, ale pak se rozhodne využít příležitosti a velmi rychle se vpraví do nové role. Když je zanedlouho po svém příjezdu zvolen starostou začnou se brzy díky jeho neodolatelné výmluvnosti dít v Kocourkově věci nevídané, většinou s cílem přilákat do města zástupy turistů... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (55)
Neuběhlo příliš mnoho času a na české stříbrné plátno opět vstoupilo Revizorské téma. Nejde rozhodně o žádný propadák, avšak Revizorovi, v kterém exceloval Burian, šahá... no, možná po pás. Břit svého vtipu natáčí směrem podobným, na nepěkné lidské vlastnosti jako lakomství, mocichtivost, pýchu, neschopnost, řitní alpinismus a samozřejmě i proti politickým poměrům... Párkrát provede několik zdařilých výpadů, avšak značnou část ustupuje pod tlakem různých prvorepublikových nezbytností, které ústřední téma i film jako celek rozmělňují. Jednak je to prvorepublikově všudypřítomný motiv svatby, druhak komická postavička "smyslem mého života je funus" (zapadá sice jakž takž do tématu, ale pro změnu trčí z děje) a mnohé další. Filmu chybí i sevřenější děj, takže věty pronášené Werichovým vězněm 1313, třebaže mají v sobě vtip, to jest humor i myšlenku, nelemují děj jak patníky cestu, ale jsou rozházeny po okolí jak na nějakém staveništi. Prvorepublikové filmy jsou navíc i vůči tomu, co se snaží kritizovat, hodňoučké. Lidská malost tak neutržila šrámy, nýbrž pouhé přátelské pošťouchnutí. Nemotorné pošťouchnutí. Slabé ***. ()
Kumst. Nevynucovane emoce. Psychedelie. Mudrujici ozivla soska buddhy co pomaha kapitanu nEmovi aby se neutopil. Podari se ji natahnout 12 kancelarskych pruzin najednou a teprve pak se zacnou dit veci. Veci se dodeji pote, co si pruziny uvedomi "spravnej rad veci" a zapruzi zpet .................... Werich by mi za tenhle komentar sice vyliskal, ale ani pak bych film neprestal mit rad. ()
Trochu upachtěno.¬ Nechtěl bych býti tahán za vlasy jako provedení tohoto snímku. Zůstává však stále dobré herectví a řada dobrých hlášek, dobrá veselohra, jíž, nemohu si pomoci, pozvedává pupkatý J. Werich, tehdy ani ne třicátník, vysokou měrou. Mnohdy jedinec podrží dílo celé tvůrčí skupiny. (Podobně zachraňující postavou je třeba V. Burian v "C. a k. polním maršálkovi"; bez jeho zvučného hlasu a rázného projevu by se pod tím dílkem otevřelo propadliště.)¬ Když už nic jiného, stojí za to vychutnati si převlékajícího se Wericha, který před zrcadlem zpívá "Šaty dělaj člověka". Tahle scénka je na plný počet. ()
Werich je v téhle roli prostě neskutečný. Není zlý, ale přesto je to pěkný šmejd. Jenže oni si to ti blbci prostě zaslouží. To, jak jsou ve filmu lidé popisováni, to je neskutečně aktuální a mělo by se to promítat i v současnosti. Lidé jsou hloupí, ale nevadí jim to, když se mají dobře. Možná jen toho hrdinu si musí volit opatrně. ()
Werich ako mladý je úplne na nespoznanie, aspoň pre mňa, keď ho poznám len z novších povojnových filmov. Táto satira na voľby, volených zástupcov ľudu alebo pochlebovačstvo bola aktuálna vtedy a je aj dnes 70 rokov od vzniku filmu. Ani po tých rokoch film nestráca šťavu, samotný Werich jej dodáva habadej. Zdržujú len niektoré melancholické pesničky, ale Werichove Šaty dělaj člověka, to sa tam mimoriadne hodilo. Keď zohľadním rok vzniku filmu a aké boli vtedy filmárske možnosti a požiadavky, jednoznačne zaokrúhlim nahor. –––– Já žiju jen proto, abych umřel. A měl krásný pohřeb. ()
Reklama