Nebe

Zdejší komentátoři se povětšinou rozplývají nad skvělým scénářem a hlubokým emocionálním dopadem, ale mě to přišlo spíš jako "za málo peněz málo muziky". Chtělo to celý příběh lépe uvést, více zaobalit a dovysvětlit. Divák je hozen před hotou věc, aneb "Tady vidíš plačící ženu, plač! Tady vidíš lásku na první pohled, raduj se! Tady vidíš nebe, buď dojat!", takhle to ale u mě v podání Heaven nefunguje. Nebylo to samozřejmě úplně špatné, netvrdím, že jsem byl k emocím ve filmu zcela lhostejný a na druhou stranu skvělá Cate Blanchett a spousta povedených záběrů můj celkový dojem pěkně vylepšila, ovšem díky pár nepříjemným nelogičnostem, naivitě a malému prostoru pro souvislosti to více jak 3* prostě být nemohou. 6/10 (03.08.2008)

Jestliže není spravedlnosti učiněno zadost, rozhodne se Phillippa vzít ji do svých rukou. Souhra náhod ale způsobí neštěstí, za které musí pykat. Je zatčena a obviněna z vraždy čtyř nevinných lidí, přičemž se tuto strašlivou skutečnost dozvídá až ve vězení. Zjištění, že se dopustila tak hrůzného činu je pro ni šokující. Sledujeme, jak se s tím vyrovnává a pozorujeme vnitřní souboj svědomí. Ve chvíli totálního zmatku se do ní zamiluje mladý muž, který jí pomůže utéci z vězení, děj nabírá obrátky. Horoucí láska jí pomáhá překonat tu strašlivou vinu, která jí byla naložena na bedra… Váží si každé chvíle, kdy jsou spolu, protože může být poslední. Prožívají je naplno, pohlcuje je síla okamžiku. Oba vědí, že nemohou být spolu, a to je spoutává pevným poutem, které jen tak nerozetne ani nepřízeň osudu. Brání se času, dnu i noci. Jen lehké, minimalistické tóny piána propojují bezradnost, chvíle porozumění, souznění a hluboké lásky, jaká jen může mezi mužem a ženou vzniknout. Fakt, že se máte na koho spolehnout, máte komu věřit, nejste v tom sami… Svou bolest svěříte druhému a hle, je z ní poloviční. Pronikavé pohledy, co říkají vše. To je to, co pomáhá překonat i ty nejhorší momenty života. Jak to dopadne? Asi tak, jak má, jen jedno je jisté. Stali jste se svědky vynikající podívané, špičkového scénáře a hereckého umění, jak ho máte rádi. (16.05.2008)

Z mého hlediska nejlepší Tykwerův film - snad za to může hvězdnější herecké obsazení - přesto mě neoslovil tolik, jak bych očekávala. Všechna ta psychologie, romantika a moralizování šlo tak nějak mimo mě, příliš pomalé, příliš komorní... možná jsem zkrátka při sledování neměla tu správnou náladu na tenhle typ filmu. Určitě se budu chtít někdy podívat znovu, zatím mírný nadprůměr - 66,6 %. (20.03.2009)

Film, který se snaží být thrillerem a milostnou romancí zároveň, ale selhává v obojím. Především v otázce vzájemné lásky obou protagonistů působí nepřesvědčivě; o tlumočníkově vzplanutí mají svědčit jeho vrátivší se problémy s inkontinencí, nebohá učitelka pak zřejmě v "zápalu boje" zčistajasna odhodí veškeré své morální zásady ("Za vraždu chci nést odpovědnost..."), aby mohla po boku italského mladíka utéct v širé pole, zelený háj. O vzájemném, definitivním propojení duší ústřední dvojice, pak má zřejmě vypovídat společná volba vojenského sestřihu ala Sinead O'Connor a sladěnost uprchlického oděvu. Všechny scény, které mají podle všeho hrát na city (ráno na půdě, zpověď v kostele...) působí velmi uměle, nejsou součástí žádné uvěřitelné kauzality a některé dialogy, které se zde odehrávají, vypadají jako pokus sériového výrobce německých romantických filmů za každou cenu zaujmout oscarovou porotu. Závěrečnému kýčovitému splynutí těl, které si hrdinové dají i se západem Slunce, nezbývá než se pousmát, o finální scéně s helikoptérou ani nemluvě. Sice vím, že "ve skutečnosti se takto vysoko nelétá", ale pokud tedy mělo jít o pohádku, spíše než příběh prince a princezny Nebe připomíná nepovedenou love story paničky ze statku a čeledína odvedle. (12.07.2009)

Asi jsem cynik, ale na mě ta hlubokost citů a těžkopádná symbolika jako strom poznání nebo tunel působily spíš směšně, o nějakém fandění postavám nemůže být řeč a ten vrtulníkový úlet bylo to nejstupidnější, co se dalo vymyslet. Vypočítavá okázale rádobyumělecká sračka s tupými ksichty a stupidními řečmi. Co mi vadí nejvíc je ovšem to, jak se dnes zcela vytrácí (ve filmech je to jen špička ledovce) odpovědnost za vlastní jednání. Pokud omylem zabiju několik nevinných lidí, stačí si oholit hlavu a všechno je fajn, protože ukážu obecenstvu pokání? Přišlo mi to jako "pomodli se dvacetkrát otčenáš a bůh ti odpustí." Každý jako by mohl sledovat svůj vlastní cíl bez ohledu na následky. Ale nedomýšlet dopady svého jednání je tak strašně snadné. (21.12.2005)