Reklama

Reklama

Návrat

  • Rusko Vozvraščenije (více)
Trailer

Obsahy(1)

Komorní příběh o shledání dvou chlapců se ztraceným otcem. Andrej (14) a Ivan (12) žijí jen s matkou a babičkou. Jednoho dne se doma objeví otec – kluci si na něj ani nevzpomínají, znají ho jen z fotografií. Okamžitě se však projeví jako silná autorita, což každý z bratrů snáší jinak. Otec vezme chlapce na výlet – na ryby. Cesta je zároveň ohledáváním terénu vzájemných vztahů, citů, hranic otcových výchovných metod i dětského vzdoru. Přestože spolu stráví jen pár dní, oba chlapce otcův návrat silně ovlivní.
Debut režiséra Andreje Zvjaginceva (1964) se po právu setkal s velkým ohlasem a uznáním na řadě festivalů. Neokázale natočený snímek vychází z výborně napsaného scénáře, který z krátkých epizod, nenápadných situací a drobných postřehů skládá mozaiku charakterů a vztahů, přičemž po celý film udržuje neklid a dějové napětí díky tajemnu nedopovězeného. Adekvátní je pak i realizace, vracející se k jednoduchosti a čistotě filmařského řemesla: kamera, střih, zvuk ani hudba nečarují, o to působivěji však diváka zasáhnou. A samozřejmě stejnou zásluhu na vyznění snímku jako profesionálové za kamerou mají i vynikající, bezprostřední a současně ukáznění představitelé obou obtížných chlapeckých rolí.
(Film měl nicméně tragickou dohru – představitel staršího z bratrů, Vladimir Garin, se krátce po dokončení utopil v témže jezeře, u kterého se natáčelo.) (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (263)

Satan 

všechny recenze uživatele

Překrásný film, který dokazuje, jak se z minima dokáže vytěžit to největší možné maximum. Nádherně zkomponovaný obraz, minimalistická hudba a herecký koncert ústředního tria. Určitě jeden z nejlepších ruských filmů současnosti, příkladné komorní drama s jedním hodně velkým tajemstvím: otcem a vytříbeným scénářem jakožto hnacím motorem celého snímku. ()

Webb 

všechny recenze uživatele

Nejprve se musím přiznat, že po tolika ruských filmech protkaných mým životem, u kterých se dostavovalo veliké zklamání jsem ani nedoufal, že se z ničehonic vynoří nějaké dílo, které se bude od ostatních odlišovat. No, a to jsem právě teďka našel. Opravdu jsem nečekal že na mě ruský film může takto zapůsobit. Je to dobře natočené, scénář se vztahy přenesené na otce a syny, včetně jejich cesty a otcovo vynucování si respektu je uvěřitelný a pomalu budovaný od prvních minut co se objevil v domě. Herecké výkony jsou tu bezchybné, je vidět že si natáčení opravdu užívali. Dále musím vyzdvihnout pěknou přírodu, díky které se taky částečně podařilo na mě zapůsobit, je to totiž tím pádem věrohodnější. K tomu si připočtěte kvalitní práci s kamerou a výbornou mystickou hudbu, která přímo nutí k zamyšlení a vyjde vám snímek, který by neměl nikomu uniknout. Toto dílo se dá také brát z pohledu posledního zdokumentování Vladimira Garina, který bohužel krátce po natáčení tragicky zemřel. [9,5/10] ()

Reklama

H34D 

všechny recenze uživatele

Pokud si nejste jisti, co přesně si představit pod, dnes celkem populárním, pojmem "nekomerční", nebo "art" film, mrkněte na Návrat - uměleckou kamerou natočený (filtry), skromný příběh dvou chlapců a nevysvětlitelném návratu jejich otce po neuvěřitelných 12 letech, kde není ani tak podstatný samotný děj (v kterém nehledejte hlubší smysl, či logiku), jako prožitky malých bratrů, jejichž herečtí představitelé se zhostili rolí velice přirozeně a samozřejmě prožitky samotného diváka. Záhadný a neprůhledný otec na sobě nedá nic znát, pouze si libuje v krátkých despotických příkazech a zatímco jeden chlapec poslouchá na slovo, nejspíš díky jakési vnitřní radosti z tátova návratu, druhý vzdoruje a nehodlá otci jeho dvanáctiletou absenci ve svém životě jen tak odpustit. Oceňuji, že na rozdíl od takového 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, zde úvodní scény dostanou v závěru svůj smysl ("Dokážu skočit"), avšak na lyrický film se nejedná o tak emocionální dílo, mohl bych klidně jmenovat hromadu silnějších snímků. 7/10 ()

emma53 

všechny recenze uživatele

Velmi intenzivní zážitek, který šel až na dřeň mého já. Andreje Zvjaginceva jsem do této chvíle neznala, ale od teď si nenechám ujít žádný z jeho filmů. Výběr dvou chlapců do hlavních rolí byl dokonalý a na oči těch kluků hned tak nezapomenu. Naprosto přesvědčivé výkony s atmosférou, která mě pohltila od prvního momentu do toho posledního a pak jsem ještě chvíli seděla a rozdýchávala tuhle úžasnou i když smutnou, filmovou perlu! ()

Lavran 

všechny recenze uživatele

Samozřejmě mi to nedalo, abych se nevzpomněl na Harmonova Stopaře. Podobně jako Jim Halsey jsou i dětští hrdinové Návratu podrobeni velmi kruté iniciaci, pozvolné proměně v muže, za kterou stojí tajuplná mentorská postava. Ve Stopaři má podobu psychotického stopaře, který hlavního hrdinu pronásleduje napříč mytickou americkou krajinou (!) a zdánlivě nesmyslně mu činí ze života peklo, v Návratu jde o "vzkříšeného" Otce. Stejný archetyp - rozdílné podoby. Na jedné straně křest ohněm, na druhé křest vodou. Pro vyprávění Návratu je zcela zásadní moment, kdy chlapci spatří Otce, kterého do té doby znali jen z fotografií, jak leží na posteli jako Mantegnův Mrtvý Kristus. Od této chvíle můžeme vyprávění vnímat skrze jeho duchovní rozměr; cestu, kterou chlapci s Otcem nastoupí, tedy jako hluboce symbolickou. A přirozeně se o Otci - jako polomytické, vzdálené bytosti - téměř nic nedozvíme. Z nejasných indícií však můžeme vyčíst, odtušit, že přišel z moře - co tam však přesně dělal, zůstane zastřeno. Křesťanská symbolika naznačená polohou v posteli a naléváním vína u večeře se však zjeví i v jiných vtěleních - a to zejména v podobě "znamení ryby". Když se pak Otcovo tělo záhadně utopí s loďkou v moři, nemůže být pochyb. Snímek začíná ve vodě - POV záběrem z rybí perspektivy - a ve vodě, jako přirozeném prostředí, z něhož vzešel život, také končí. Věčný návrat. Voda je tedy důležitý (a vedle motivu cesty možná nejdůležitější) atribut Zvjagincevova filmu, atribut zjevně splácející dluh Tarkovskému. Nicméně nahlížení na vodu - i její užití - je oproti klasikovi duchovního filmu poněkud odlišné. A nejsem si jist, nakolik to brát jako výtku, zda vůbec. Pro Tarkovského byla voda (ve smyslu hodnoty) totéž, co bílá pro Dreyera. Pevně si stál za tím, že voda v jeho filmech není symbolem, ale voda jako taková. Prostě voda. Jsoucno samo o sobě. To že ji někdo jako symbol vnímal, mu přišlo úsměvné. Vidět kapky vody. Vidět déšť. Nic víc. U Zvjaginceva nic podobného necítím. Ačkoli se během meditativní cesty vyskytuje voda na každém kroku – ať už jako překážka, trest, hrozba či zdroj obživy a života -, je nasáklá symbolismem. Když sleduji Tarkovského filmy, mám pocit, že se přede mnou odehrává něco univerzálního, nadčasového, neuchopitelného. U Návratu jsem naopak měl neustále dojem, že mi někdo podsouvá určité jaksi zúžené vidění světa, což mě velmi omezovalo v plnohodnotném duchovním prožitku a kontemplaci. Veškeré obrazy a nálady Tarkovského imaginária – chladné barvy, vylidněnost, „zrcadlová“ Matka, vlaky, příroda, jejíž součástí se staly rozpadající se pozůstatky civilizace, vraky a ruiny – tak v Zjagincevově moci ztrácejí cosi ze své původní síly, pevnosti a harmonie. Kde byla v přírodním prostoru zjevná, hmatatelná přítomnost magického, je nyní pouze její stín; šepot pod kameny, ve vlnách, v trávě, v písku opuštěného, smutného ostrova. Snad to naznačuje něco o současné civilizaci, těžko říct… Přes jistá nedorozumění (či neporozumění) mi však Zvjagincev velmi imponuje tím, jakou důležitost přikládá mýtu. Mýtus je pro něj cestou k pochopení skutečnosti. A touto cestou, jak Návrat tajnosnubně naznačuje, si musíme projít, jakkoli nebezpečná a traumatizující může být. () (méně) (více)

Galerie (59)

Zajímavosti (6)

  • Natáčelo se v Rusku, v městečcích u finského zálivu a u Ladožského jezera. (Tygrys)
  • Vladimír Garin (Andrej) se krátce po uvedení snímku do kin utopil ve stejném jezeru, kde se film točil, ve věku 16 let. (Kulmon)

Reklama

Reklama