Johnny Suede

Vcelku sympatická pakárna. Hodně mě bavili herci a ještě víc hudba - třeba ta songa, kterou Johnnyho kapela předvede na zkoušce, nemá chybu. Líbilo se mi i to, jak je napsaná většina postav a jak se celý film odvíjí v takovém jako bezstarostném duchu, kdy vlastně o nic nejde. Pitt v tom zběsilém účesu vypadá krapet jako hubenější verze Jacka Nanceho z Lynchovy Mazací hlavy, nebo mi ho alespoň brutálně připomínal. A herecká přítomnost Nicka Cavea je pak příjemnou třešničkou na tomhle vydařeném filmovém dortíku, který jsem si osobně užil. Některé scény jsou nezapomenutelné, směju se ještě teď. (04.03.2013)

Komedie plná hloupých, hořkých, absurdních, realistických, zamilovaných situací. Brad Pitt tu ztvárnil svérázného zpěváka, který je odnikud, jde nikam, ale někam jde. Místy jsem se perfektně bavil, ale co je hlavní, ten film chytne, zaujme, dokoukáte ho do konce s napětím, úsměvem, budete fandit. 5 hvězdiček. (22.04.2010)

U tohodle filmu by mělo být tučně varování pro fanynky. Hrozí totiž, že až uvidí Brada Pitta s ofinou a la Leningradský kovboj a v slipech děravých jak řešeto, mohly by se odfanynkovat. Jinak je hodně znát, že Tom DiCillo a Jim Jarmusch spolu mívali co dočinění. Je to praštěný, ale tak nějak něžně, snad je to tím semišem. (29.07.2007)

Výrazná a bujná kštice, velmi zvláštní botky a potom hlavně zpěv a hra na kytaru. Dnešní megastar a lamač dívčích srdcí Brad Piitt exceluje v roli Johhnyho Sueda, velmi natvrdlého mladíka, který se jen tak potlouká životem. Spolu s Catherine Keener, která má asi patent na podobně " ujeté " filmy, rozhodně to nejlepší, co vám tenhle snímek může nabídnout. Lepší trojka. (29.07.2014)

Tak trochu bezčasý a kamkoliv zařaditelný debut jednoho z guru nezávislého filmu, režiséra, scénáristy, herce i do té doby velice úspěšného kameramana Toma DiCilla, je první výraznou rolí Brada Pitta, milovníka vleklých songů, semišových bot a prapodivných postojů k partnerství. Jeho silně natvrdlý Johnny brouzdá od ničeho k ničemu, sní o hudební branži a je ujetý zhruba stejně jako všechny režisérovy postavy. Vedle toho DiCillo točí lehkou rukou a už ve své prvotině se obklopuje lidmi, které má rád a s kterými sdílí stejné autorské záměry (Catherine Keener jest ideálním příkladem). Není to takový situační nářez jako v pozdějších projektech "vzniknuvších z nadšení lidí od filmu", ale i tak stojí Johnny a spol. za nemalé povšimnutí. (02.11.2009)