Helena v krabici

Pouhé filmové torzo. Jedna malá nevinná bouračka a jedna velká provinilá, až chorobná láska. Když se tohle potká v příběhu a pak se to poněkud přežene se zamilovaným tokáním a profesionálně zvládnutým chirurgickým ořezáváním (v mém Pat&Mat provedení by určitě neměla všechny pahýlky stejně dlouhé, asi bych na ní - sice k její smůle, ale k potěše ujetých diváků - zapracoval jak Laurel a Hardy na živém plotu) dostaneme ve výsledku sice filmové torzo, nicméně torzo, které je stále ještě k pomilování (sic!). Ne, nemyslím Torzo Jupitera, to mi může bejt ukradený ;-) Mám na mysli na omak teplé, živé torzo. Torzo Heleny v krabici... Mimochodem, tohle taky Jennifer ve scénáři krapet odflákla. Například mnou navrhovaná scéna Nicka na poště, jak olizuje a na velkou krabici lepí nálepku „Neklopit!“ by mohla patřit ke (částečným) klenotům světové kinematografie. Ale jinak tento film rozhodně doporučuji ke zhlédnutí. Například v pondělí, když je v muzeu bizarností zavřeno a člověku doma zbůhdarma reziví chirurgické nástoje z nerezoceli, a jeden zkrátka nudou neví, co by.____ Pod všechny výtky uživatel Oskar se sice podepisuji, klidně i vlastní krví, ale stejně mě ten film docela bavil a dokonce jsem prožil i chvilku silného dojetí a natěšeného očekávání strhujícího finále s nějakou tou sice malou, ořezanou, ale přece jen katarzí ... Nick totiž zjistil, že na to, aby se mu jeho chirurgický nástroj postavil a fungoval, zřejmě neměl zbytečně ztrácet čas s jejími končetinami, ale... dále viz bod 4/ Oskarova komentáře. A Helena, původně pláňka, nyní již dostatečně zušlechtěná, až člověk následně očekává nějaké to roubování (že by námět na druhý díl? Doufám, že ne. Nebo si po jeho natočení budu rvát vlasy nad honorářem, který jsem mohl mít...) se rozhodla sestoupit (heh...) z piedestalu submisivní, nyní už (doslova) jen kozaté pipky, a pěkně si Nicka psychologicky vychutnala. Vzpomněla si zřejmě na kapitolu z příručky „Nikdy neházej flintu do žita, i když už nemáš čím házet“ s názvem „Jak psychicky vykolejit svého mučitele snadno a rychle“ a dávala mu to, holka jedna odlehčená, ale stále vlastnící to, co je na ženách nejzajímavější (no styďte se - já myslel hlavu) docela sežrat. A když ne docela, tak alespoň částečně určitě. Ale Jennifer Chambers, režisérka a scénáristka v jedné osobě, si zřejmě před započetím operace zapomněla kromě rukou opláchnout i hlavu (studenou) vodou a taky při psaní scénáře si zřejmě nedostatečně ořezala husí brk. Takže svému amatérskému vykrádání jiných filmových námětů nakonec tím naprosto stupidním, nesmyslným závěrem, lacinějším než maso z nuceného výseku, nasadila korunu. I když už skoro nebylo na co nasazovat... Klasický případ filmu, kde jeden jediný střih pár minut před koncem a zahození ustřihnutého finále filmu do popelnice mohlo naopak film zachránit před odvozem do kafilerie. Závěrem: moje hodnocení čtyřmi hvězdami je naprosto neobjektivní a ÚPLNĚ ujeté. Oceňuji zejména odvahu režisérky pokusit se natočit podle částečného námětu celý velký film. A taky jsem nic podobného ještě nikdy neviděl. A jestli jsem divnej? Asi jo. Teď jde jen o to, jestli úplně nebo pouze částečně :-) (18.01.2013) (méně) (více)