Samurajové útočí

Nudný americký vojenský film se strašným scénářem, který je bohužel poplatný době svého vzniku. Tehdy to ale asi nešlo natočit jinak. Nabízí se nám tedy nerealistický a pokřivený obraz války. Vylodění na ostrov provází veselá vojenská hudba, která je sama o sobě v pořádku, ale k takové scéně se prostě nehodí. Vím, film vznikl v roce 1951, ale představte si třeba vylodění v Saving Private Ryan podložené takovou melodií. Snaha tvůrců udělat tento film sympatickým pro široké spektrum publika je všude patrná, proto je za celé dvě hodiny asi jen třikrát vidět krev a to ještě ve velmi skromném množství. Zajatí Japonci skryjí umístění svých raket nenápadně do konverzační věty. Seržant Johnson na to však záhy přijde a je prakticky po boji. U scény, kdy japonský zajatec říká Johnsonovi: "Vy jste nestudoval naše zápasy judo?" jsem se málem potrhal smíchy. Téměř závěrečná scéna s čtením dopisu zabitého doktora mi svou patetičností silně připomněla Bayův Pearl Harbor. Kdybych měl film hodnotit s přihlédnutím k roku výroby, tak dam asi 3 nebo 4 hvězdy a nebyl bych tak kritický, ale hodnotím filmy tak jak je vnímám, takže nemohu jinak. (29.05.2005)

Velká škoda, že prakticky celá první půle nedává režii prostor téměř k ničemu. Zdrcující počet zakomponovaných dokumentárních záběrů překračuje únosnou mez i na dobové poměry a rozbíjí vyprávěcí rovinu stejně, jako otravné retrospektivní pohledy na civilní život několika hlavních představitelů všech vyznání a sociálních úrovní /mentor učitel, rebel, outsider/. Všudypřítomný patos se dá, vzhledem k roku výroby, jen těžko kritizovat, stejně jako nadměrné používání zadní projekce. Škoda všech lichých pokusů o nějaké panoramatické orgie, protože právě tyto pasáže odvádějí pozornost od základní dobrodružné linie, která je bohužel naopak „obdarována“ hysterickými hereckými výkony, ale i přes tuto negativní položku se u ní divák baví mnohem více. Chabý závěr je po předcházejícím slibně rozjetém ději nemilým překvapením, stejně jako absence hudby, protože ústředním motivem to opravdu hasne. (29.05.2005)

HOPE IS THE MOTHER OF ALL MEN!! WE MUST HOLD ON TO THAT BELIEF!!! Dost dobrý válečný film s plejádou výborných herců jako Widmark, Boone nebo Malden. Válečná mašinérie bere životy každou minutu filmu a divák cítí tu hrůzu a beznaděj, která se před ním odehrává. My konkrétně sledujeme 2. Marine Platoon, Company B, First Battalion, United States Marine Corps a životy jejich členů. Letmé seznámení, vylodění a nejlepší část filmu: výprava k jeskyni, kde sedí pár vystrašených Japonců. Našlo se ve filmu samo sebou pár hloupých míst, jako pohřbívání přátel, když na to nebyl čas; navíc v zákopech o pár kilometrů dál kvůli tomu umírali pod dopadajícími raketami další mariňáci. To se dá ovšem filmu z roku 1950 odpustit. COME ON, MEN! GIVE 'EM HELL!!! (03.05.2016)

Takový docela tradiční válečný film, alespoň na první pohled, ale nakonec se ukázalo, že je tu celkem dobrá psychologie postav, alespoň v některých částech. Není to moc kontroverzní, není to odsuzující, je to jen docela dobře akční a v zákopech se děje i více než jen boj na život a na smrt. Ty staré technicolorové barvy mě zase dostaly. (30.11.2016)

Klasický válečný snímek, jenž potěší především svou čerstvostí, která vynikne samozřejmě díky době natočení tohoto filmu. Tehdy byla válka ještě dost živá, a proto nebylo potřeba za vlastenectví skrývat žádné "vedlejší" finanční záměry, jak se tomu pohříchu děje nyní. Film se dá nejspíše zařadit mezi ty vážně bojovné, ale téma japonských zajatců ho posouvá mezi malinko filosofičtější sortiment válečného filmařského průmyslu. Už jsme si tak zvykli na ty japonské fanatiky, že nám neuškodí trochu studené sprchy, jež nás konfrontuje i s těmi ustrašenými, ukecanými, ješitnými a přiblblými syny Země vycházejícího slunce. Celkově se film pochopitelně snaží ukázat, co museli američtí kluci zkusit, jak při tom byli stateční a šikovní apod. Všechno v trochu lehčím a populárnějším hávu. V roce 1951 prostě nebyla odvaha na kontroverze, jíž by bylo jen vynechání jisté míry patetičnosti. I samotný "velký" Kubrick si pro svůj antimilitaristický film Stezky slávy zvolil válku přece jenom "mrtvou" - tu první světovou. Jedinou, mně známou, výjimkou tak z padesátých let zůstává zatím jenom Aldrichův Útok. (29.05.2005)