Frida

Frida Nová adaptace životopisu známé mexické malířky Fridy Kahlo, tentokrát v americké produkci. A koho bychom obsadili do hlavní role, kdopak má takové ty mexické rysy? No jasně, Salmu Hayek! Osudy Fridy Kahlo natočil již v roce 1984 ve španělské produkci režisér Paul Leduc s Ofelií Medinou v hlavní roli. Pro zobrazení zvolil velmi zajímavý přístup, kdy její surrealistické obrazy podal sám v surrealistickém ztvárnění. Režisérka nové filmové verze jejího životopisu, Julie Taylor, se pokusila o podobný kousek. Bohužel více popustila uzdu své fantazii, než že by vycházela z daných možností. Tato v podstatě love story nám představuje Fridu jako dospívající dívku - v sukni a blůze katolické školačky, ale již v té době sexuálně aktivní. A při vzniku rodinného portrétu už nám bude jasno, že bude chtít vyzkoušet všechny možnosti včetně lesbické lásky. Pak však dojde k vážné dopravní nehodě v Mexico City, kterou Taylorová pojala efektně ve zpomaleném pohybu rozbitého skla a kovu, a Frida stráví určitý čas v komatu a poté v rekonvalescenci. Připoutaná na lůžko začíná malovat a svůj bohatý vnitřní život přenáší právě do obrazů. Fridiny obrazy se zalíbí muralistovi a skrytému fanouškovi komunismu Riverovi, který se do Fridy zamiluje - a ona do něho. Oba, vědomí si svých sexuálních, řekněme odchylek, uzavřou dohodu o vzájemné toleranci. Julie Taylorová zůstává věrná svému "uměleckému" pohledu na život, a to ať jde o efektnmí zpracování Lvího krále pro Broadway či film Titus Andronikus, jenž měl takový "úspěch", že se i u nás distribuoval rovnou jen na videu a DVD. Ostatně se stačí podívat na závěrečné titulky, v čem se Taylorová vyřádila: loutky kostlivců, jež tančí kolem Fridy v komatu a symbolizující Den mrtvých, výlet do New Yorku je prezentován jako knížka s animovanými pohledy a fotografiemi, podpis Fridy ožije a hýbe se atd. Přitom mnohé skutečné Fridiny výstřelky se ve filmu neobjeví. Sice stále máme před sebou jen jedno její obočí, ale Fridin pověstný knír se ve filmu objeví snad jen náhodou. Obdobně je tomu s jejími malbami, jež režisérka za pomoci moderní techniky zesvětlila a tak nějak lidsky proteplila. Rovněž nečekejte, že se z filmu dozvíte něco o Fridině skutečném životě. Kromě nehody a faktu malování jde už jen o historku plnou klišé, jak se potkali dva výrazní a řekněme nenormální umělci, a jak přes všechnu vášeň, sex a touhu spolu nedokázali žít. A mezitím malovali obrazy. Pravda, na nahou Salmu Hayek se muži dívá poměrně hezky, ale stejně tak mohla tuto roli vzít Penelope Cruz nebo J. Lo a výsledek by byl stejný. Protože nějaké větší psychologické projevy nedokáží zahrát ani jedna. Pokud zrovna nemrknete, zahlédnete v malinkatých rolích (cameo) další slavné herce - Antonio Banderase, Ashley Judd, Edwarda Nortona či Geoffreyho Rushe jako ruského disidenta Lva Trockého! Rovněž se nedá říct, že by film nebyl vizuálně nabitý, to zase ano. Ale za prvé tak nějak mimo mísu, tedy mimo Fridin surrealismus, a za druhé poněkud zmateně a neurovnaně. Pokud byste se chtěli dozvědět něco o skutečné Fridě Kahlo, otevřete raději encyklopedii malířů. Pokud chcete vidět obrazový mišmaš, prolnutý odvážnými nahými scénami Salmy Hayek, šup šup do kina. (01.05.2017) (méně) (více)

Přiznám se bez mučení, že některým komentářům k tomuto filmu ne příliš rozumím. Je pravda, že v některých pasážích scénář i režie poněkud drhnou; stejně tak je ale pravda, že toto drhnutí ani v nejzranitelnějších momentech díla neklesá pod práh velkého umění. Klady filmu mnohonásobně přesahují jeho dílčí přešlapy. Životní příběh vynikající mexické komunistické malířky je strhující a burcující sám o sobě. V tomto případě se podařilo propojit přirozeně a spontánně ideu s ryzím, neopakovatelným uměleckým výrazem a mučednickým ženským životním údělem. Do necelých 47 let životní pouti nastřádala drobná mexická krasavice tolik, co by bohatě vyplnilo hned několik průměrných dlouhověkých životů. Životní láska s dalším gigantem světové malby Diego Riverou dala i tak bouřlivému životu další bouřlivý rozměr. Ne lesbické lásky - spíše objetí - , ne četné milostné avantýry, z nichž ta s Trockým nebyla pro Fridin život nepodstatnou, ale prolnutí tragického údělu mrzačky, velké umělkyně, tragické matky a ideové ženy spolu se zachycením neopakovatelné atmosféry Mexika té doby, Mexika Lázara Cárdenase, činí FRIDU, byť produkovanou americkou a kanadskou filmovou společností, filmem v pravdě mexickým. K tomu patří i barevná výraznost a doslovně malířské pojetí řady scén zejména v první části FRIDY. Trhaná filmová kompozice i syžet jakoby odpovídaly i přeryvům a bouřlivostem nezkrotného Fridina díla vztahu k životu. Kolážová intermezza i animace děl Kahlové dynamizují děj filmu a obohacují jeho kompozici; propůjčují mu výraznou osobitost a nezaměnitelnou neopakovatelnost. Neméně působivá je i sklenující hlavní dějová linka: "postelový přenos" umírající umělkyně z jejího bytu do výstavních prostor, v nichž došla naplnění její touha předvést krví vydřené dílo milované rodné zemi a jejím lidem. Socialismus, slovo, které je dnes odsunuto na periférii lexika postmoderního světa, má i tento rozměr svého duchového bytí. Hayeková možná nepsala scénář, určitě nerežírovala, ale nezpochybnitelně byla hlavní hybatelkou dějů a produkce tohoto nevšedního filmu. Julie Taymorová, jméno pro mne dosud zcela neznámé americké režisérky střední generace, zachovala a dále rozvinula ženskou optiku, která byla pro Hayekovou zřejmě hlavním motivem, jenž ji vedl k prosazení tohoto "nekasovního" námětu. Na stříbrném plátně tak byla zachycena s mimořádnou pietou a úctou, s něžnou básnivou neiluzívností, která nic nezamlčuje, ale ani nedémonizuje, velmi podstatná - pro naši společnost prakticky zcela neznámá - část života a pohybů i životního stylu meziválečných levicových avantgard. Platí to nejen pro tu mexickou ale i francouzskou; neméně působivé jsou i ty pasáže FRIDY, které zachycují rockefellerovské prostředí USA třicátých let. Tento zcela nehollywoodský feministický film s naprosto neyankeeovskými rysy svou latinskoamerickou poetikou nemůže neupoutat pro způsob, jakým dokázal divácky přesvědčivě a poutavě přiblížit látku tak nesnadnou a fimovému zpracování se vlastně až bouřlivě vzpírající. (04.06.2009) (méně) (více)