Sametová extáze

Velvet Goldmine mohl byt vazne dobry film, s velmi vitanym konceptem mapujicim jednu zasadni hudebni eru, to by to ale musel natocit nekdo schopny a ne gaylord Todd Haynes, ktery z toho udelal maskarni ples pro buziky. Vubec se nedivim Davidu Bowie, ze produkcnimu stabu hrozil soudem, protoze je jasne, ze tahle filmova hruza je v podstate jen priteplene znesveceni dane ery a vsech predstavitelu. Jonathan Rhys Meyers je v Bowiem inspirovane inkarnaci naprosto tragicky a vylozene me prudi, protoze narozdil od Bowieho postrada jakykoliv sarm, charisma a pusobi jako strasne nesympaticka buznicka. Ewan McGregor si sice roli wannabe Iggy Popa dava k obedu, coz ale jeste neznamena, ze mam naladu se divat na jeho pero (a ze to neni prvni film, kde to vytahne). Jediny kdo z cele te parodie odesel s lehce stylovym stitem je Brian Eno, jehoz inkarnace zde vystupuje jako sice opet vic nez je zdravo priteplena, ale presto docela stylova androgyn inkarnace zvana Jack Fairy. Jinak me ten film ale neskutecne vytocil. 2/10 (19.07.2012)

Vypoved hedne doby. Zpusob vypraveni v teatralnich, muzikalove stylizovanych scenach prekryvanych fantazijnimi prvky. Odkazy na Oscara Wilda a reinkarnaci jednotlivych postav.Ukazuje,  jak  novinar Arthur Stuart ted uz mrtvy a reinkarnovany vnima glam rock skrz svoji minulost s nostalgii.Ve filmu jsou realie zivota postav- postava Biana Sladea inspirovans alteregem Davida Bowieho- Ziggy Stardzsten.Curt Wild pripomina nekoho mezi Lou Reedem a  Iggy Popem. (06.05.2022)

Obsah snímku zcela dostál svému názvu:) Vynikající dílo s excelentním hereckým obsazením a skvěle vytvořenými postavami. Hudba, drogy, sex, láska, nevázanost, nespoutanost, glam-rock, glittry, extáze. A na druhé straně také postupný pád, vývoj doby, lidí a plynoucí čas, který postupně smetává z cesty vše, čemu ve vzpomínkách říkáme "nejkrásnější časy." Úžasná Toni Collette, Jonathan Rhys Meyers, Ewan McGregor s černými linkami okolo očí (ať mi nikdo netvrdí, že tu nevypadá jak Kurt Cobain:) a nádherný Christian Bale. Skvělá je scéna, v níž je dokonce i Christian "really hard" z pohledu na Ewana a Jonathana:) No, a jeho společné scény s Ewanem jsou "yum":) a zvláště závěr, kdy se po letech setkávají, je doslova magický. Starring: Curt "Cobain" Wild, Patrick Bat(e)man a King Henry:) (23.02.2013)

Z Glam rocku a módy sedemdesiatok sa mi robia... ani neviem čo na tele, preto som prekvapený, nakoľko ma chytili takmer všetky piesne, ktoré odzneli v Haynesovom filme. Spoločne so scenáristickým kolegom ho vystaval ako Občana Kanea a myslím, že to bol dobrý nápad a dramaturgia funguje. Slade je tajomná postava, o ktorej sa nedozvieme úplne všetko, ale asi väčšine divákov bude aspoň do určitej miery sympatická. Je to ale aj tak najmä o hudbe a kostýmoch a samozrejme o mladých hviezdach a príjemným bonusom je Brian Molko v menšej úlohe. Trochu to môže pripomenúť Singles, z poslednej doby zase Rocketmana. (07.12.2023)

"Občan Kane" glamrocku, ale právě tím také zásadně odlišný od kanonického veledíla. Orson Welles nás nutil dojímat se nad odhalením, že i zbohatlický magnát má také srdce a teskní po ztracené nevinnosti. Jeho film se celý točil kolem titulní postavy, přičemž všechny ostatní figury tu slouží jen coby vehikly k přidávání dalších vrstev jejího portrétu (do čehož také zapadá, že reportér tu zůstává zcela anonymní, protože nemá ke Kaneovi vůbec žádný vztah). Todd Haynes za užití podobné vyprávěcí struktury flashbacků motivovaných reportážním zadáním a rámované ozvěnami klíčového okamžiku (byť ne nutně totožného v čase a místě, ale rozhodně významem) vypráví mnohem opojnější, fantastičtější, rozmáchlejší a především osobnější a hlubší příběh. Příznačně svému vzoru v Davidovi Bowiem a jeho Ziggy Stardust personě vypráví "Sametová extáze" o všech ostatních a o vlivu hvězdy na svou dobu, své okolí a hlavně na konkrétní lidi, kteří ji milovali a jejím prostřednictvím objevili sami sebe. Nakonec se ukazuje, že tím nejlepším, co Haynese potkalo, bylo odmítnutí Bowieho licencovat produkci své písně a personu Ziggyho. Namísto životopisu svázaného schvalováním vnějších autorit mohl dát absolutní průchod tvůrčí licenci a otisknout na plátno nikoli konkrétní osobnost, ale dojem z ní.  Těžiště se tak z biografických údajů a pečlivě střežené image přenáší na významy, nálady, emoce a vjemy. Impresivní koláž pak vypráví nejen ústy postav ale především jejich těly, kostýmy i výpravou, z nichž se stávají vrcholně expresivní a ohromně uhrančivé nástroje diváckého okouzlení. A když se to ještě spojí s hudbou, ať už jako podkresem, koncertní performancí nebo videoklipem, přichází ona titulní extáze (obzvláště u Ballad of Maxwell Demon, ale zdaleka ne jen u ní). Haynes vytvořil dokonalou filmovou fantazii jedné hudební dekády (ale i s ozvěnami dvou dekád kolem ní) a její klíčové hvězdy, ale i hudebního průmyslu, společnosti a queernes, respektive jejího předvádění a performování. Ale při tom vypráví také velkolepý příběh hledání sebe sama, které je jako v každé jiné době nelehké, byť tehdy díky jednomu mimozemšťanovi bylo o něco zjevnější a snáze pomáhalo najít spřízněné duše. Vedle těchto velkých i malých příběhů "Sametová extáze" zůstává také velkolepou ódou na jednu jedinou noc, kdy prší třpytky a která je kulminací všeho kolem ní. Haynesovo rozkošně uhrančivé i krásně intimní veledílo se nakonec samo stává ekvivalentem staré brože Oscara Wilda - otiskem něčeho velkého i osobního, spřízněným dotykem, a darem, který spojuje všechny, kteří si jej předávají. (15.09.2023)