Sametová extáze

"Občan Kane" glamrocku, ale právě tím také zásadně odlišný od kanonického veledíla. Orson Welles nás nutil dojímat se nad odhalením, že i zbohatlický magnát má také srdce a teskní po ztracené nevinnosti. Jeho film se celý točil kolem titulní postavy, přičemž všechny ostatní figury tu slouží jen coby vehikly k přidávání dalších vrstev jejího portrétu (do čehož také zapadá, že reportér tu zůstává zcela anonymní, protože nemá ke Kaneovi vůbec žádný vztah). Todd Haynes za užití podobné vyprávěcí struktury flashbacků motivovaných reportážním zadáním a rámované ozvěnami klíčového okamžiku (byť ne nutně totožného v čase a místě, ale rozhodně významem) vypráví mnohem opojnější, fantastičtější, rozmáchlejší a především osobnější a hlubší příběh. Příznačně svému vzoru v Davidovi Bowiem a jeho Ziggy Stardust personě vypráví "Sametová extáze" o všech ostatních a o vlivu hvězdy na svou dobu, své okolí a hlavně na konkrétní lidi, kteří ji milovali a jejím prostřednictvím objevili sami sebe. Nakonec se ukazuje, že tím nejlepším, co Haynese potkalo, bylo odmítnutí Bowieho licencovat produkci své písně a personu Ziggyho. Namísto životopisu svázaného schvalováním vnějších autorit mohl dát absolutní průchod tvůrčí licenci a otisknout na plátno nikoli konkrétní osobnost, ale dojem z ní.  Těžiště se tak z biografických údajů a pečlivě střežené image přenáší na významy, nálady, emoce a vjemy. Impresivní koláž pak vypráví nejen ústy postav ale především jejich těly, kostýmy i výpravou, z nichž se stávají vrcholně expresivní a ohromně uhrančivé nástroje diváckého okouzlení. A když se to ještě spojí s hudbou, ať už jako podkresem, koncertní performancí nebo videoklipem, přichází ona titulní extáze (obzvláště u Ballad of Maxwell Demon, ale zdaleka ne jen u ní). Haynes vytvořil dokonalou filmovou fantazii jedné hudební dekády (ale i s ozvěnami dvou dekád kolem ní) a její klíčové hvězdy, ale i hudebního průmyslu, společnosti a queernes, respektive jejího předvádění a performování. Ale při tom vypráví také velkolepý příběh hledání sebe sama, které je jako v každé jiné době nelehké, byť tehdy díky jednomu mimozemšťanovi bylo o něco zjevnější a snáze pomáhalo najít spřízněné duše. Vedle těchto velkých i malých příběhů "Sametová extáze" zůstává také velkolepou ódou na jednu jedinou noc, kdy prší třpytky a která je kulminací všeho kolem ní. Haynesovo rozkošně uhrančivé i krásně intimní veledílo se nakonec samo stává ekvivalentem staré brože Oscara Wilda - otiskem něčeho velkého i osobního, spřízněným dotykem, a darem, který spojuje všechny, kteří si jej předávají. (15.09.2023)

Jsem z toho filmu jednoduše unešená. Je to přesně můj šálek kávy: herci, hudba, scénář, kostýmy. Jasně: je to o období krátkém a v podstatě lokálním. Britský glam rock - komu to dneska co řekne, ale ono je to jedno, dosaďte si tam jakýkoli jiný styl, může být i míň třpytivý a ne tak namalovaný, pokud to bude něco, co vás jako dítě nadchlo a formovalo, modla, idol - a dnes to ve vás vyvolá nostalgii a pocit, že neprojít si tím, nejste stejní, tak TO JE O TOM. Navíc, i když se zdůrazňuje, že je to fikce, tak podobnost Ewana McGregora s Iggy Popem je až dojemná. McGregor a Rhys-Meyers jsou naprosto snoví, úžasní, své role odžili a já je mám teď ještě raději. (15.09.2004)

Pocta hudebnímu stylu, který mě neoslovuje. Výborná kamera a příběh, který lehce ironizuje životopisné snímky o muzikantech od jejich vzestupu přes excesy s drogami a sexem až po téměř nezbytný pád. V tomhle případě to sice neznamená konec kariéry, ale takové popření mladických přání a postojů, až zamrazí. Anebo nakopak odhalí, kolik v té mladistvé póze bylo ve skutečnosti konformity? ____ Příběh mě nezaujal, zbytečně se tříštil na několik hlavních hrdinů, přičemž třeba Christian Bale sloužil jen jako průvodce divákovi. Jeho vlastní osudy ani charater nejsou důležité nebo zajímavé. J. Rhys Meyers a vlastně ani ostatní neodhalili nic ze svého osobního života, jen klouzali po povrchu, snímek se soustředí jen na jejich vnější pózy_____ Ewan McGregor už na to bohužel nemá věk, ale měl hrát v nějakém životopisném filmu o Curtovi Cobainovi. Je mu přímo neuvěřitelně podobný! /4. 11. 13./ (04.11.2013)

Perfektní hudba, herecké výkony jako vystřižené z glamrockové éry (McGregor), herecké výkony nudné (Bale), vizuálně zajímavá stránka, špatný scénář, který ve mně nevyvolal žádné emoce...jen nudu. jedna má kamarádka všal byla unešena (ahoj Pájo:) tak věřím, že to taak zlé zas nebude... Dávám tři glamrockově třpytivé hvězdičky! (15.09.2004)

Tak jsme se s Haynesem opět minuli a tentokrát o dost značný kus. Já mu vlastně ještě nikdy nepřišel pořádně na chuť. Tady bohužel úplně není o čem. Glam rock mě také minul. Prostě několik výborných herců pitvořících se v neskutečných polohách a stopáž je přehnaná. Jedině je snad hezké sledovat paralely s životem Davida Bowieho a Iggy Popa. (30.05.2016)