Perfect Days
Perfect Days
Dokonalé dni
Perfect Days
Perfect Days
Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Videa (13)
Recenze (137)
Snímek jsem navštívila s mírnou skepsí, neboť filmové dílo Wima Wenderse nepatří mezi mé oblíbené, avšak lákalo mě téma filmu. Čekala jsem, že bude nějak poeticky povýšeno nízké na vysoké – obdobně, jak to uměl Hrabal ve svých knihách, ale do toho se Wenders neměl odvahu pustit. ~ Z kina jsem odcházela s rozporuplnými pocity, avšak nemohu tvrdit, že se mě film nedotkl. Samotářský Hirajama je mi totiž v mnohém podobný, jeho postava je pro mě dost srozumitelná. Do mysli se mi však vkrádal pocit, že jsem byla obelhána - že jsem se stala obětí filmařského kalkulu. Snímek velmi nápadně připomínal Jarmuschova Patersona v zachycování krás každodennosti a pomíjivosti. I on se snažil naznačit, že nic jako stereotyp neexistuje, protože každý životní okamžik je neopakovatelný. A nepotřeboval k tomu verbalizovat, že teď je teď a příště je příště. Paterson, na rozdíl od Dokonalých dní, působil kompaktně a byl logickým vyústěním Jarmuschova mnohaletého díla, jehož nosným tématem byla vztahovost. Paterson byl tedy gejzírem tvůrčího ducha, který potřeboval vytrysknout. Oproti tomu jsou líbivé Dokonalé dny vlastně jen „filmem na zakázku" propagující tokijské toalety. Vyvstává tak otázka, do jaké míry má filmové umění (a zda vůbec) sloužit marketingu, abychom mohli ještě hovořit o umění. ~ Filmová hudba je kapitola sama pro sebe – její vměstnání do filmu na mě působilo rušivě a samoúčelně, byť drtivá většina skladeb jsou moje srdcovky. Perfect Day zde vyznívala dost nepatřičně – Wenders si vzal velké sousto, jestliže si troufl přerámovat původní význam skladby (a aby toho nebylo málo, ještě dle skladby pojmenoval celý film). Obdobně trapně působil i hlas Niny Simone v závěrečné scéně. ~ Dokonalé dny vypadají v konečném důsledku jako japonská bonsai, která je násilím ohýbána, aby vydala kýžený, esteticky vyhovující tvar. ()
Toto je Japonsko, ich životný štýl ikigai a zenový prístup ku každodenný činnostiam. Film pre fanúšikov japonských technológii v akejkoľvek forme. Tentokrát sa bližšie pozrieme na japonské verejné teolety a ich kultúru. Aj keď je na pováženie, či sú toalety vo filme len bočná dejová linka alebo hlavný motív. Popri tom nás dej oboznamuje s dennou rutinou Hirayamu, ktorý na prvý pohľad vyzerá veľmi jednotvárne a primitívne. Ale sled udalostí mu do života vnesie menšie iskričky, ktoré pridajú kontrastné farby do jeho monotónneho životného štýlu. Až ma to núti k zamysleniu, či Hirayamou život nie je pestrejší než ten môj. ()
Náhled do zdánlivě monotónního života jednoho uzavřeného a mlčenlivého uklízeče veřejných toalet. Píšu „zdánlivě“, protože ve skutečnosti film ukazuje skrz běžný život pestrou škálu okolností, situací a motivů – pohrdání „podřadným“ povoláním, kontrast zastaralých a moderních přístupů, rozdíl mezi zodpovědným/pozitivním přístupem k životu, který v základu ztělesňuje hlavní postava, a opačným postojem „oběti“, který naopak můžeme sledovat u jeho lehkomyslného kolegy, jenž všude hledá „zkratky“ a neustále si stěžuje na nespravedlnost života… V těch povětšinou nemluvných a klidných obrazech filmu se toho dá najít vskutku mnoho. A to je za mě velmi sympatické (rozhodně bych neřekla, že tento film je „o ničem“). Wim Wenders očividně zdařile nasál a převedl na filmové plátno japonský styl, jak se často vyprávějí filmové příběhy – tedy pozvolnost a přirozenost života, na jejichž pozadí se emoce a hloubka možná neukazují okázale, ale velmi citelně tam jsou. V tomhle ohledu je to film opravdu velmi japonský - už jenom svým hlavním motivem, kterým je vděčnost vůči krásám přírody a radostem prostého života (film zmiňuje japonský výraz „komorebi“, který oslavuje krásu pronikání světla mezi listovím stromu, ale celkově tento přístup souvisí i s jinými japonskými koncepty a známými pojmy, kupříkladu „ičigo ičie“ – ocenění jedinečnosti a neopakovatelnosti každého okamžiku, nebo třeba estetikou wabi-sabi). Je zajímavé, jak krásně zde posloužila inspirace tokijskými veřejnými záchodky na Šibuji, které se proslavily svým vkusným a nápaditým designem, ale i čistotou a výborným udržováním (zde tedy musím zmínit, že udržovat bezplatné veřejné toalety v krásném a čistém stavu je v Japonsku naprostým standardem, který je součást výborných služeb veřejnosti a japonského smyslu pro pohostinnost… nejde tedy o nic, co by se omezovalo pouze na záchody na tokijské Šibuji). Myslím, že se dost dobře nenajde jiná země, ve které by takovým způsobem mohlo fungovat propojení veřejných záchodků a poklidné přírodní estetiky v jednu ódu na život. Japonsko je toho však schopné levou zadní. Celkově jsem si všechny ty výjevy ze života ve filmu užila a se zájmem jsem poznávala hlavní postavu, která rozhodně nebyla pro diváka otevřenou knihou, právě naopak. V životě Hirajamy probleskává melancholie a divák brzy pozná, že jde o postavu velmi osamocenou. Jakušo Kódži ztvárnil hlavního hrdinu ve vší té umírněnosti velmi pestře a zároveň přirozeně. Je to zkrátka herec, který i s minimalistickými prostředky vyjádří mnoho a je koneckonců radost ho sledovat v jakékoli roli, kterou hraje. V celku vzato tedy nemám filmu co vytknout, snad až na úplný závěr. Konečná scéna totiž v podstatě sází pouze na sílu emočně nabité písně Feeling Good od Niny Simone a výrazový emoční repertoár herce... Což o to, Feeling Good je už odedávna jedna z mých oblíbených skladeb, ale přiznám se, že jsem od samotného závěru čekala trochu více. Nemám na mysli nic konkrétního. Jen jsem z toho jako divák cítila, že už nepřišel žádný lepší nápad, než tam prostě hodit nejlepší písničku a čekat, že to její tóny a emoce herce utáhnou. Jako by tomu něco ve scénáři scházelo… Jinak však výborný počin - neříkám, že nutně oscarový (pokud byl tento film nominován, zasloužila by si to i spousta dalších…), ale zcela jistě nadprůměrný a originální. ~(4,2★)~ () (méně) (více)
Poetické vyprávění o hledání krásy v maličkostech, o nalezení potěšení v každodennosti a hlavně o upřímné radosti ze života samotného. Wenders skvěle tvoří osobní intimní atmosféru každodenní rutiny, kterou divák nejprve sleduje se zaujetím, ale jistou nechápavostí. Každou další minutou a dnem si však získává větší divácké pochopení, až na konci filmu nezbývá nic než obdivovat neuvěřitelnou zenovou haromonii lidského života. K tomu ještě špetka melancholie ve snových sekvencích a blednoucím odrazu hrdinovy minulosti. Chválím také bravurní herecký výkon Kódži Jakušoa (zvlášť ve finální scéně) a kameru, která ještě více umocňuje tento jedinečný civilní zážitek. Krásný film o důležitosti mezilidských vztahů, jenž rozdává životní lekce, co každý potřebuje slyšet a nikdy nepřestane inspirovat. No a ještě do toho hraje Lou Reed. Dokonalé (No pun intended... Možná :D). ***** ()
[Text s drobnými spoilery – určen převážně očím s Dokonalými dny seznámeným.] Překvapuje mne, kolik recenzentů a komentátorů považuje Dokonalé dny za jednostranně krásný, příjemný film o člověku, který se naučil žít v naprosté harmonii. Cožpak se všichni zastavili u názvu a přehlédli závěrečnou scénu, v níž se Hirajama několik minut duševně potácí mezi extází a zoufalstvím? Co se v něm ve skutečnosti děje? Pokud budeme vycházet čistě z filmu a ignorovat, co Wenders říká bokem, domnívám se, že obhajitelné jsou dvě různé, protichůdné pozice.________________Hirajama uvnitř pláče. V Dokonalých dnech sledujeme relativně krátký časový úsek, během nějž nezjistíme nic konkrétního o Hirajamově předchozím životě, ani proč jej opustil. Možná mu tragicky zemřela životní družka, možná podnikal, zadlužil se a zbankrotoval. Nelze s jistotou říct, zda veřejné záchodky začal uklízet s potěšením, nebo se chtěl před svou minulostí jen schovat. Všechny ty rituály a zenová cvičení mohou být obranným mechanismem, který mu pomáhá nezbláznit se ze stereotypní a intelektuálně nepříliš podnětné (jemně řečeno) práce.______________Hirajama je skutečně šťastný. Píseň „Feelin' Good“ od Niny Simone není pod finální scénou užita ironicky, neboť Hirajama skutečně našel cestu, jak každé ráno vstávat šťasten. Zapouzdření v analogovém vesmíru audiokazet a fyzických fotografií mu vyhovuje. Nevadí mu ani, že si o knížkách Faulknera a Highsmithové nemá s kým popovídat, protože "teď je teď". Z téhož důvodu ho nejspíš vůbec netrápí, že ztratil veškerý kontakt s vnějším světem.______________Na každý pád Wenders z vyprávění vypouští konflikt, který by filmu dával smysl. Proč? Možná, že by se pak odpařily „zenové kvality“ a naplno se odhalila jeho banalita. Ne, že by mi prezentované hodnoty nebyly blízké. Jenže Wenders si vytváří modelové prostředí, z nějž selektivně odstraňuje všechny rušivé prvky (například pohled na obsah toalet) a nepřináší nic použitelného pro pohyb v dnešním světě. Zenový stav jeho Dokonalé dny nezprostředkovávají, jen vnějškově popisují. Lepších výsledků v podobné disciplíně dosahuje například belgický filmař Bas Devos (zejm. jeho film Tu). ()
Galerie (18)
Zajímavosti (11)
- Hudba, kterou Hirayama (Kódži Jakušo) poslouchá ze svých kazet, je hlavním motivem filmu. Wim Wenders popisuje způsob, jakým si Hirayama vybírá hudbu, kterou poslouchá: „Možná lpí na minulosti. Ale lpí tak trochu i na svém mládí a tu hudbu miluje. Ráno si přesně vybírá, co bude ten den poslouchat. A není to náhodné.“ Wenders označil Lou Reeda za „mocný hlas ve filmu“. (classic)
- Hudba, ktorú Hirayama (Kōji Yakusho) počúva so svojimi kazetami, je hlavným motívom filmu. Pri opise spôsobu, akým si Hirayama vyberá hudbu, ktorú počúva, Wenders povedal: "Možno lipne na minulosti. Ale tak trochu lipne aj na svojej mladosti a tú hudbu miluje. Vyberá si v ráno presne to, čo bude v ten deň počúvať a nie je to náhodné." Wenders opísal Lou Reeda ako „mocný hlas filmu“. (Arsenal83)
- Film bol natočený 60 rokov po tom, čo japonská režisérska legenda Jasudžiró Ozu natočil v Tokiu svoj posledný film Chuť makrel (1962). Wim Wenders tvrdí, že to nie je náhoda, že sa hlavný hrdina jeho filmu volá Hirayama, čo je aj meno hlavnej postavy v Ozuovom poslednom filme, ktorú stvárnil Chishû Ryû. (Bilkiz)
Související novinky
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)
NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD
Blíží se konec roku, a tak opět nastal čas na bilancování toho, které filmy a seriály z letošní produkce se umístily nejlépe v ČSFD žebříčku, jehož podoba není ovlivněna ničím jiným než celkovým… (více)
Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes
76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (více)
Reklama