Club Zero

Až fanaticky manipulátorský thriller s jen velmi malou nutriční hodnotou, ale o to větší  hodnotou uměleckou. Hudba, školní uniformy, charaktery postav, tohle ve filmu vybočuje, vystřeluje, ujíždí a svým jistým způsobem velmi vtipně provokuje. Nejsilnější stránka Jessica Hauser je bezesporu kompozice prostředí, nebyl snad jediný záběr, kdy bych si neřekl: Tam chci být, kde to je? Sečteno podtrženo, jde o koukatelně zpracovaný nápad, provokativní, ale pocitově odlehčený a vtipný. Nic nejíst, jednoduché, ale musíte věřit. (21.04.2024)

Jessica Hausner zraje jak víno a tříbí v sobě schopnost stále přesnější a do černého zacílenější životní ironie. Její ustavičné uhrančivé, stejně vážné jako svrchovaně pobavené kroužení kolem moci manipulace, víry, fanatismu, sebeklamu a ideologie, které postupně předváděla jak v Lurdách (moje recenze), tak i v  Lásce šílené (moje recenze) a v Malém Joeovi (moje recenze), se tady přetavuje v ještě o poznání krystaličtější a průzračnější záležitost: dá se to celé zobecnit na pozorně sledovanou zkušenost prolamování paradigmat - bez ohledu na to, zda mají průkopníci nového úhlu pohledu pravdu, nebo ne, jejich ultimátní perspektiva je pro starý svět absurdní a nepřijatelná. Je jedno (a ve filmu to geniálně zůstává nerozhodnuté, takže soudy vynáší jen divák, který tím mnoho prozrazuje hlavně o sobě), která generace tu podléhá sebeklamu (nebo která víc) a v čem přesně to podléhání u koho tkví - Jessica Hausner s vhledem, ponorem i nadhledem ukazuje, co se všechno děje, když se o sebe lámou s životem neslučitelné ideje (ale která z nich je neslučitelná s životem, ať už jedince, druhu, nebo celé planety?), kolik vzniká prostoru pro celou paletu nezbytných průvodních jevů, od krutosti přes smutek, trapno, pochyby, fanatismus, kolísání, pravou naději, nepochopení, niterné přesvědčení až po izolovanost, osamění, bezmoc, odluku... Taková modelová reflexe se opravdu jinde neuvidí. *** Naprosto unikátní navíc bylo vnímat, jak to všem v sále hýbe i fyzičnem, jak se kroutí a prožívají to, protože Jessica Hausner tu celému širokému mainstreamu geniálně vyhmátla a promasírovala tu základní, nezpochybnitelnou víru hraničící s jistotou, sáhla všem na základní existenciální tišidlo a mámidlo - na jídlo. *** Supervtipná a chytrá byla i hudba a veškeré aspekty precizní řemeslné, estetické i filosofické stránky věci. *** (Aero, sama, Ozvěny KVIFF.) *~ (13.07.2023)

Veganství už je out - nejez vůbec a staneš se svatým. Pokroková Jessica Hausner opět komponuje báječné industry exteriéry i interiéry tentokrát s industriálním a pulpovým nádechem (ten luxusní barák je neskutečný) a příběhem zabředává do několika témat: nebezpečí mentorského manipulátorství, pubertálního hledání sebe sama a ironicky i do čím dál vyhraněněji se profilujících stravovacích trendů. Její abstraktní svět postaviček takřka wes-andersonovského střihu je hravý, vtipný i vážný, ale ještě pořád ne natolik vyzrálý, aby zanechal hlubší a přetrvávající dojem. [Cannes FF] (26.05.2023)

V roce 2019 Jessica Hausner v Cannes představila Malého Joe, a Emily Beecham získala ocenění za nejlepší herečku. Club Zero je v Cannes letos bez ocenění, a přitom za mě je to film vydařenější. Ale je pravda, že možná mohl být ještě trochu vyhrocenější, jako třeba Náš vůdce (Die Welle). Sledujeme zde partu studentů, kteří se přihlásí na kurz „vědomého jezení“, který ve finále vede k žádnému jezení. Manipulativním vlivem slečny Novakové jsou studenti do svého projektu velmi zapálení, dokonce až sektařsky posedlí, a můžeme sledovat reakce jejich rodin. Film otevírá mnohá témata: trendy ve výživě, poruchy příjmu potravy, vyhrocená přesvědčení (myšlenky utváří naši realitu, dokážu vše, když si to usmyslím – nejlépe vykreslené ve znepokojující, absurdní, ale zároveň geniální zvracící scéně). Film je vtipný, ale zároveň tragický a hlavně mládeží bravurně zahraný. [Festival de Cannes 2023] (29.05.2023)

Club Zero pod taktovkou Jessicy Hausner se vkusně vysmívá dnešním lifestylovým kultům a trendům, lidské naivitě a náchylnosti na snadné vymytí mozku. Až wesandersonovským stylem, možná trochu šmrncnutým burtonovským, předkládá mistrně a s pevným scénářem příběh, který leckomu pohne žaludkem. Zdejší dětské herecké výkony až překvapivě dechberoucí a vizuál i hudební monotónní podkres krásně podtrhuje zdejší sterilní a až bezduchou atmosféru. Navíc se dostává i ke kritice rodičovské výchovy, která v dnešní době z různých důvodů nezřídka selhává a nastoluje satirické zrcadlo celé společnosti. Mia Wasikowska se opět našla v této chladné roli a dodala tomuto filmu pilíř, kolem kterého srší všechna ta tvůrčí exploze. Za mě skoro až dokonalé. KVIFF 2023 (21.07.2023)