Rebel bez příčiny

(1001) Poctivě jsem nad tím přemýšlela a dospěla jsem k závěru, že na mě je ten film příliš doslovný a příliš tlačí na pilu. Ve své době byl nejspíš potřebný, ale z dnešního pohledu působí zpracování jeho poselství dost neobratně. Když zůstaneme u Deana, tak Na východ od ráje je velmi podobný film, ale ve všem lepší. Je úspornější v postavách a proto si může dovolit víc hlubokých detailů a především je uměleckou vizí s výpovědí, kdežto zde se tvůrci pokoušejí o zdramatizovanou dokumentární sondu, která je ale příliš očividně zinscenovaná a melodramatická na to, aby mohla fungovat. Také ústřední milenecká dvojice je pro mě absolutně nepřesvědčivá, jednak proto, že nemám ráda Natalii Woodovou, a také proto, že je napsaná dost neautenticky a ani Deanovo kouzlo tomu nepomůže. Obecně všechny postavy působí jako skeče (až karikatury), nikoliv živé bytosti. (26.04.2015)

Skvělej a napínavej film. Byť tedy ten název mi přijde poněkud zavádějící. Jednak v samotném ději o nějaké rebelství zas tak nejde, a jednak je zde podle mého soudu jediným skutečným "rebelem bez příčiny" postava Platóna (tedy nikoli Jima v podání Jamese Deana). Je to přece krucinál Platón, kdo se v závěru filmu chová jako rebel bez příčiny, ve smyslu mladýho kluka, kterýmu přeskočí, ztratí pud sebezáchovy a chová se jak vyšinutej magor. Naopak Deanova role Jima se mi strašně líbila, není to žádnej pitomej pozérskej rebel, jak jsem měl o něm původně (právě na základě názvu tohoto filmu) vytvořenou určitou předběžnou představu, ale citlivej kluk s vyspělým morálním a hodnotovým systémem, kterej mimo jiné v konfrontaci se svými rodiči usvědčuje starší generaci z fotříkovské připosranosti a pokrytecké morálky. A ačkoli je na tomto filmu velmi znát doba vzniku, i po těch letech je to stále podívaná, která stojí za to, a kterou směle každému doporučím. Snad jen jediná škoda je, že jsem to viděl na ČT2 v dabingu - nepochybuji o tom, že v originálním znění by to bylo na plný počet. (22.05.2012)

Ach, tak tohle je životní zklamání. Teda hned po tom, co už je jasný, že ze mě nebude Česká Miss, anžto jsem si svou liknavostí prošvihla věkový limit. Asi jsem čekala moc, protože si na rebely bez příčiny odjakživa potrpím, ale tady jsem teda žádnýho neviděla. Doba holt přitvrdila a dneska už nestačí hodit vajgla vedle popelníku, aby z vás byl hrdina podsvětí. Ale jinak to James Dean zahrál skvěle, zvlášť práci s obočím lze označit za brilantní. (01.04.2015)

Film, jehož výpovědní hodnota je dnes nulová. Vše je vyumělkované, přehnané a žel místy trochu nedomyšlené. Šestnáctiletí fracci, kteří jsou v jádru vlastně strašně dobří, na sebe útočí noži, hopsají auty ze skal, pobíhají po městě s pistolí v kapse a házejí svým otcem jen proto, že ten zrovna není s to odpovědět na jejich existenciální otázky. Holčině vybuchne přítel a ona, bez jediné slzy, či alespoň náznaku rozrušení, padá do náruče do té chvíle psychicky nevyrovnaného Deana. Ten, chytřejší než všichni ostatní, hned ví, že to bude láska na celý život. Že by to bylo tím, že Deanovi, hrajícímu šestnáctku, bylo v té době už čtyřiadvacet? Jeho marné pokusy zahrát pubertální vzdor a snahu vyprostit se zpod kontroly rodičů pomocí záškubů těla a bizarním svíjením posouvají snímek jen hlouběji a hlouběji do bahna průměrnosti. Zbytečné! (07.09.2011)

Hlasom Jean-Luca Godarda: "Nicholas Ray is cinema" sa však dostávam k určitým roztržkom, keďže Rebel bez príčiny (ako film) je určite významným miľníkom kinematografie. Perfektne dobovo načasované, konceptuálne a v rukách konkurencie príbehovo nepokryté a revíziou vynútene privolané. Zdanlivo banálny príbeh je skôr výpoveďou mladej nesprispôsobivej generácie, ktorú konfrontujú stereotypy nevyrovnaných rodičov a vlastný sugestívny stimul nedbať na následky svojho vyčíňania. Avšak, vedomá expresívnosť a okatá štylizácia sa častokrát (na tak závažnú tému) odkláňa od vizuálnej sprostredkovanosti, než by to bolo potrebné. Táto téza je dozaista podopretá autorskou substanciou, ale mám problém s jej formou odovzdania. Kazan síce ponúkol dospievanie mladých na vidieku pomocou poetiky mizanscén, ostrosti realizmu a jeho hrán, takisto i pomocou ultimátneho románu a preto chápem Rayov odlišný ideový zámer. Nezostáva mi však zapochybovať nad jeho miernou neistotou a výpomocnými trikmi k dosiahnutiu emočného efektu, ktorý ten parciálny a výstavbový pre neho tvorivo a pre tento účel dotvára. Johnny Guitar (1954) či In a Lonely Place (1950) sú jeho skutočnou esenciou a možno práve aktuálnejšia veková hranica, ktorú režisér práve počas tých časov prekonával mu utkvela v pamätihodnejšiu predstavivosť situácií a spôsobilosti, ako bude naráciu vytvárať a čo ho na životných skúsenostiach bezprostredne postretlo. Každopádne si tento film zaslúži rešpekt a treba sa pri ňom skutočne držať základnej sociologickej zložke, ktorou práve nespútaná živelnosť vyvíja prechodové impulzívne hrany v následný až prekonaný čistý prach, ktorý po nich po rokoch ostane, ale tento priebeh vyzerá byť nekonečný. A obdobie dospievania ako cukríkový med taktiež zrovna neprebieha s viditeľnými zmenami, vyššia kadencia, vyšší vzdor a väčší údel kritiky okolia = jej pomalšiemu a bolestivejšiemu prekonávaniu. (06.07.2016)