Elizabethtown

„Kto riskuje, vyhrá. Je to pravda. Rastlinka si nájde cestu aj uprostred betónového sídliska. Lososy putujú stovky kilometrov na ceste, plnej smrteľného nebezpečenstva. A cieľ je jediný. Sex. Iste. Ale aj život.“ Camerona Crowea majú mnohí diváci radi za filmy SINGLES a NA POKRAJI SLÁVY. Niektorým sa dokonca páčili aj zdĺhavý JERRY MAGUIRE a divoké VANILKOVÉ NEBO z produkcie Tom Cruise/Paula Wagnerová s Tomom v hlavných rolách. A práve s nimi dvoma sa Cameron vrhol i na svoj ďalší očakávaný film – tragikomédiu ELIZABETHTOWN (tu už ale Tom titulnú rolu prenechal zajačikovi Orlandovi Bloomovi, ktorý bol v tom období v kurze za trilógie PIRÁTI KARIBIKU a PÁN PRSTEŇOV). A výsledok? Keby mal o polhodinu menej, keby sa niesol v duchu záverečnej road movie dvadsaťminútovky a postáv by bolo menej (alebo aby neboli len načrtnuté, ale aj „dokončené“ - tradične žoviálne neprehliadnuteľný Bruce McGill). V takom prípade 80%. Ale takto je to priemerné, bohužiaľ miestami aj nudné a navyše, kontrast medzi odlišnými žánrami (akými sú dráma a romantika) je priveľký. Plusy: soundtrack, poetická atmosféra (finálna „Mississippi, srdce Ameriky“), hravé dialógy („Oni ho tu mali radi, mama. Nedovolia ho spopolniť. Ani nevedia, čo to je.“), dojemný koniec (hľadajte v dave červenú čiapku!), fajn herecké obsadenie (Kirsten Dunstová sa raz môže stať novou Meryl Streepovou. Fanúšikom Meryl Streepovej akiste nemusím hovoriť, že som zaťal privysoko, ale risknem to rád.) a hŕstka mimoriadnych scén (tancujúca Susan Sarandonová, 1 miliarda USD, horiaca holubica alebo video, ktoré treba pustiť neposlušným deťom). POLNOČNÚ MÍLU mám radšej. Zasratá Kalifornia. (12.12.2009)

Z objektivního hlediska bych Elizabethtownu mohl vytýkat jistou prvoplánovitost v útoku na divákovy emoce a fakt, že příběh obsahuje nemalé množství klišé. Čistě subjektivně ale tyto neduhy házím za hlavu, neboť mi tenhle Croweův film dokonale sedl a citově na mě dobře zapůsobil poněkud podivnou romantickou linií mezi Orlando Bloomem podávajícím překvapivě kvalitní výkon a Kristen Dunst, která mi v této roli doslova učarovala a i když je z její role cítit jistá vykonstruovanost, je to právě ona a kýčovité scény typu nekonečného rozhovoru po telefonu, kvůli čemu se k Elizabethtownu rád vracím. Linie točící se kolem pohřbu otce hlavního hrdiny mě zase upřímně bavila a když už se ve filmu najde nějaká hlušší pasáž, Crowe si již tradičně vypomůže dobře zvoleným hudebním doprovodem, ve kterém se zrcadlí autorova zkušenost jakožto redaktora hudebního časopisu Rolling Stone. Scénář, ač vyprávějící značně otřepané téma, je prodchnutý nemalým množstvím dobrých nápadů (například svérázný pokus o sebevraždu hned v úvodu) a vnitřní monology hrdiny spolu s dialogy mě příjemně překvapovaly po celou dobu filmu. Když k tomu všemu ještě přičtu skvělou scénu s živou kapelou hrající boží song Blue Bird od Lynyrd Skynyrd, vyjde mi velmi příjemný zážitek, který mi vždy spolehlivě zvedne náladu a v mém případě se jedná o tak moc příjemný zážitek, že některým z těch prvoplánových útoků na divákovy emoce bez nejmenšího odporu rád podlehnu. (19.02.2010)

Zvláštní. Na první pohled banální sbírka kýčovitých klišé a bizarních figurek ze sady „svérázná rodina“, nezáživný příběh, nepříliš věrohodný Orlando Bloom a vtípky, kterým se příliš nedařilo proniknout k humoru, takže to pomalu začínalo vypadat na fiasko. Jenže pak se z toho nenápadně začalo vynořovat cosi, co, ač nikdy nevysloveno, mě silně zasáhlo nejen tím, jak dokonale to souznělo s mými pocity a postoji. Navíc se přidaly skvělé scény telefonického maratónu, pohřební vyznání Susan Sarandon a vše ještě jistila okouzlující Kirsten Dunst, která pokaždé když se objevila na scéně, učinila svou bezprostředností z filmu tak kouzelné místo, že se ho člověku nechtělo opouštět. (14.04.2010)

S Croweovými filmy to mám těžké - čekám od nich hodně. Jeho Singles či Na pokraji slávy jsou mými životabudiči, vždycky mě dokážou zahřát u srdce. Pak je tu Vanilkové nebe, které bylo... no, přiznám to, velkým zklamáním. Elizabethtown stojí někde mezi - nepostrádá Croweovu poetiku, vtipné dialogy ani skvělou hudbu, zato tam ale chybí to něco, co ve vás zanechá hlubší stopu a pocit uspokojení z filmu, který byl pro tvůrce něčím mnohem víc než jen prací. Bohužel, tak to cítím... Tak příště, Camerone, pořád v tebe věřím!:-) (19.07.2008)

Elizabethtown by se dal klidně jen poslouchat, protože co píseň, to perla.. Orlanda jsem měla přípustného pouze jako blonďatého Legolase, ale možná pod dojmem čtverácké Kirsten Dunst na něj dopadlo trochu jejího lesku, takže mi nevadil. Co mi naopak vadilo, byla přemíra amerického nevkusu, který těžce zasáhl do jinak pěkného příběhu o cestě a bilancování. Chvílemi jsem měla chuť film vypnout, ale díky těm písním jsem ho nakonec dokoukala a jsem trochu na rozpacích, jak ohodnotit. Myšlenka tam je, ale kvůli tomu balastu to upadlo.. 3,5* (29.05.2014)