Stopař

Určitě jedna z výrazných rolí Rutgera Hauera, ale stejně si myslím, že bylo zaděláno na víc. Viním z toho režiséra Roberta Harmona, který vždy inklinoval k televizním produkcím. Na výsledku je znát, že se spíše jedná o dobře udělaný televizní film, než nějakou dokonalou filmovou jízdu. V rukou jiného režiséra by možná výsledek byl zajímavější a napínavější. Nedávný remake se mně líbil mnohem víc, ale stejně ti stopaři jsou fakt nevděční. Člověk jim zastaví, oni ho pak otravují, až to hezké není. Za mírně promrhaný potenciál ztrestat raději režiséra. 70% (12.11.2011)

Koncept Stopaře, v primární rovině odvislého od setkání se zlem proniknuvším do světa smrtelníků, vychází ze dvojího: z proměnlivého vztahu mezi stopařem a mladíkem a ze zpochybnění navenek se jistě jevícího světa, v němž se příběh filmu odehrává. 1, Co se týče vztahu, hrdina si v úvodu počíná lehkovážně a později zakouší teror, kdežto stopař obráceně; v první půlce vypouští hromy, blesky (tím hru iniciuje) a v druhé si s mladíkem již jen pohrává, dokonce tak, že libovolně přetváří a koriguje svět filmu, velkoryse překračuje fyzikální a časoprostorové zákony, a zjevuje se zčistajasna, jak se mu zamane. Zatímco stopař disponuje „žánrovou pamětí" a promptně ji využívá, mladík takové štěstí nemá a všemu musí přijít na kloub svépomocí - trvá mu to dobrých devadesát minut. 2, Ke zpochybnění světa filmu dochází ze strany mladíka poté, co si uvědomí, že stopaře nezastaví ani strážci zákona a že aby ho přemohl, musí porušit pravidla – jak společenská, tak stopařova. Situaci můžeme zobecnit a uvést, jak pracují filmy s divákem v závěrečných minutách. Například potlesk na konci Titanicu je možné „číst" jako příklad autotematismu - ten zrazuje kinematografii tím, že formulku „jsem svět“ nahrazuje formulkou „jsem film“. Tvůrci těsně před koncem film překlápí; již nejsem uvnitř fiktivního světa, ale vně, abychom mohli film adekvátně zhodnotit. Tvůrci tleskají sami sobě - respektive to mi tleskáme tvůrcům; film se vyvedl. Analogii k tomuto procesu známe z thrillerů a hororů, které dosahují napínavého či hrůzostrašného efektu znejistěním statusu fikčního světa. Z tzv. metafyzického obratu (neboli nečekané inverzní proměny ontologické roviny) čerpají svou efektní pointu například filmy Šestý smysl a Ti druzí. V takovýchto případech nevystupujeme vně, jako předtím, ale propadli jsem se ještě o jedno patro dolů do suterénu. Závěrem: Divák je hřebík. Buďto ho třeba vyndat kleštěma (Titanic), anebo zatlouct (Šestý smysl). Ale nemůže jen tak zbůhdarma čouhat z fošny. To by nešlo. (21.06.2009)

Že je Rutger Hauer démon, se ví už dávno. Ale hlavní devízou tohoto snímku je překvapivě scénář, který vrší jeden neočekávatelný zvrat za druhým. Jindy nevěrohodné a nastavované dějové zlomy zde působí jen ku dobru věci, kterou je budování atmosféry a divákova nejistota. A komu u scény s odháknutým návěsem u tahače nepopadla brada, není u mě dobrý člověk. 4 a ½. Zaokrouhleno protentokrát nahoru, byť mi motivace té holky vrtá hlavou stále. (15.07.2008)

Tak docela zklamani, fakt nechapu ty komentare typu skvelej pribeh a podobne. Pribeh je hodne jednoduchej, skoro az stupidni a vetsinu casu se to furt mota v kruhu, kdy se Rutger vzdy nekde objevi, aby naprudil pubertaka a zase zmizi, takle se to deje skoro celou dobu filmu, je vicemene jasny, kdo chcipne, poldove jednaj jak hovada a hlavni hrdina moc sympatickej neni, takze me vlastne vubec nezajimalo, jesli chcipne. Nejaky sceny brutalniho nasili sem si taky nevsim, kdyz uz to totiz vypada, ze bude naka akcicka, tak strih jinam, coz hlavne u kamionovy sceny hodne nasere. Dale postava Jason Leigh je takova dost nesmyslna, clovek ani nevi, proc mu pomaha a zaroven se ani nedozvime, proc Rutger tak prudi zrovna tohohle. No a ke vsemu tu je jeste hodne slaba hudba, napinavy to moc neni a sceny, ktery meli bejt akcni, pusobi tak nak zpomalene. Ty tri hvezdicky jsou vicemene za Rutgera, kterej je naprosto famozni, jedna z jeho nej roli, skoda, ze nema vic prostoru a pak taky za prostredi, ktery precejen atmosfere trosku pridava. (14.02.2008)

-„Chlápek, co řídil tamto auto. Stopnul jsem ho před tebou.“ -„On byl v tom autě?“ -„Jistě. Moc daleko by nedošel.“ -„Jak to?“ -„Protože jsem mu uříznul nohy. A taky ruce. A taky hlavu. A to samý udělám s tebou.“ Po tomhle dialogu, který se odehraje jen pár minut po začátku, jsem věděl, že Stopař bude jedním z mých oblíbených filmů. Harmonův nestydatě přímočarý road-movie slasher je především skvělou ukázkou hitchcockovské práce s diváckým napětím (od Hitchcocka si tvůrci vypůjčili také oblíbený motiv přenosu viny na nevinného). Jde de facto jen o sérii napínavých předeher se zpravidla velmi náhlým a brutálním rozuzlením (s ponecháním velkého prostoru pro naši představivost), založeným na nezničitelnosti a všudypřítomnosti Johna Rydera, který se jako hororové monstrum objevuje a mizí zničeho nic. Jestliže Čelisti změnily ve zlověstné místo otevřené moře a Noční můra v Elm Street americké teenagery obeznámila s tím, že v bezpečí nejsou ani doma v posteli, Stopař podobným způsobem bere všechen půvab z bezstarostného projíždění se americkou krajinou po vzoru Jacka Kerouaca. V tom, jak zlověstně rámuje americké silnice a jak varuje, že pomoc druhému někdy může mít velmi krvavé následky, jde o výsostně anti-americký film, velmi podvratný vůči hodnotám propagovaným během Reaganovy éry. Nebezpečí číhá na benzinových pumpách, v motelu (což ovšem poznala již Marion Crane) i v americkém jídle (uříznutý prst mezi hranolky) a ze všeho nejméně se lze spolehnout na buranské policajty. Interpretačně smělejší diváci mohou pod béčkovou slupkou spatřovat dokonce existenciální drama o člověku odsouzenému k věčnému unikání před smrtí (resp. smrtelností), ale pro mne je Stopař podmanivý právě tím, že bezvadně funguje na té nejzákladnější úrovni - je napínavý od začátku do konce. 85% Zajímavé komentáře: Lavran, curunir, eye candy, TheRoller, Amputace, JohnFarst (17.04.2007)