Vzpomínky jako kapky deště

Trochu netypický film studia Ghibli. Nečekejte nic z toho, co od Ghibli znáte. Tedy kromě krásné animace a hudby. Film není ani moc určen dětem, protože nemá ten klasický pohádkový fantasy příběh plný všelikých roztomilých postav a potvůrek. Je to spíš psychologická sonda do duše mladé ženy, která se vrací ve vzpomínkách do svého dětství. Celkově převládá smutná nostalgická atmosféra, ale všechno napravuje konec, který svým způsobem vlastně pohádkový je, protože reálný život takové krásne konce nemá :-/ Váhal jsem mezi 3 a 4 hvězdami, protože pasáže dospělé Taeko mě místama moc nebavily, jenže pak přišel konec se závěrečnou písní (a textem) a ten převážil misku vah k číslu 4. (18.02.2020)

Only Yesterday je jako lehký milý vítr nostalgie - především v první polovině, kdy mladá žena vzpomíná na svou pátou třídu, první dětskou lásku... Poté mi to chvílemi přišlo jako agitka "je lepší žit na vesnici, pracovat rukama, atd, než být vzdělaný člověk pracující ve městě", ale to byl možná jen můj dojem. I tak je to příjemný film. (23.02.2004)

Češi jsou obeznámeni s filmy o dětech (Nechci říct pro děti, jelikož tohle asi děti bavit nebude). Stejně tak všichni známe filmy pojednávající o životě v totalitním režimu, kde byly často ukázány pronikající trendy ze západních zemí. Omohide poro poro je podobným nahlédnutím do Japonska minulého století. Nostalgicky seznamuje s tehdejšími trendy, globalizací, rozdíly venkova a velkoměsta a hlavně s morálními zásadami a výchovou či celkovou mentalitou lidí. A to rovnou ve dvou rovinách. Jednou z 60. let, kdy do Japonska pronikají třeba Beatles či západní móda a pro mladé slečny je to vším. Zde musím nejvíce ocenit, jak realně přibližuje problémy dětí, bez zveličených a dramatických zbytečností. Naprosto mě dostala scéna, kde rodina poprvé chutná ananas. Všichni zasednou slavnostně ke stolu s kouskem na talíři, po prvním soustu nahodí znechucené xichty a otec si okamžitě zapálí cigaretu. „Myslím, že nejlepší ovoce je banán.“ Druhá linka je již z 90. let, kdy se Taeko nevyhnutelně blíží třicítce a přesto je v životě ztracená a bez cíle. A o tom tenhle film je. O nostalgii, hledání smyslu života a opravdovém štěstí. Hrdinka jednou použije větu „Stávala jsem se příjemně unavenou“, to je možná to, co všichni (nebo alespoň já?) hledáme. (15.01.2018)

Vzpomínky se někdy netváří jako staří dobří přátelé. Bývají někdy trpké, ale přitom v sobě skrývají klíč k pochopení sebe sama i druhých a k uchopení okolností, do kterých nás vítr zavál. Nebo taky odkud ten vítr vlastně fouká. O zakopaných psech raději nemluvím, ti jsou vůbec nejnepříjemnější. Až mě lehce mrazí z toho, kolik mi tenhle dětský nedětský film připomněl vlastních vzpomínek. Člověk se tomu dneska směje, ale tenkrát to prostě nemohlo nebýt zásadní. (28.03.2012)

Mám rád filmy, kde se na první pohled nic vyjímečného neděje, ale hlavní postava přesto v ději projde určitým vývojem, který ji donutí změnit svůj pohled na život. Škoda, že po příjezdu na venkov se z toho stane reklama na úžasný venkovský život a ekologický farmaření a z filmu se stane docela nuda. (09.05.2007)