Režie:
Jasudžiró OzuKamera:
Júharu AcutaHudba:
Takanobu SaitôHrají:
Čišú Rjú, Čieko Higašijama, Secuko Hara, Haruko Sugimura, Só Jamamura, Kuniko Mijake, Kjóko Kagawa, Tóru Abe, Eidžiró Tóno, Mucuko Sakura, Tojo TakahašiObsahy(2)
Starnúci manželský pár prichádza do Tokia navštíviť svoje deti a vnúčatá. Ani syn, ktorý sa stal lekárom, ani dcéra, ktorá je vedúcou kozmetického salónu, však na rodičov nemajú čas. Rozčarovaní rodičia sa po čase vrátia domov. Matka ochorie a krátko na to zomiera. Teraz je na deťoch, aby sa vydali na cestu k rodičom Napriek jednoduchému deju sa podarilo Jasudžirovi Ozuovi nakrútiť film, ktorý je nielen jeho majstrovským dielom, ale patrí ku klenotom svetovej kinematografie. Režisér vo filme neokázalou a citlivou konfrontáciou rôznych generácií nastavil zrkadlo problémom svojej doby. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (97)
Príbeh s Tokia sa nesie v rovnako pomalom duchu ako väčšina Ozuových diel. Čo sa týka formálneho spracovania aj myšlienky je film veľmi podobný Kurosawovmu Ikiru. Typické pre Ozua je využitie statickej kamery a mierne podhľady. V celom filme sa nevyskytuje ani jeden záber, ktorý by mal inú kompozíciu. Rovnako sa kamera ani raz nepohne. Celý film je zasadený prevažne do interiéru a stojí na hereckých výkonoch dvojice starých manželov a ich detí. Príbeh s Tokia je typickým príkladom veľmi populárneho japonského žánru Gondai- geku, ktorý sa zameriava na príbehy zo súčasnosti. Namiesto akcie film sprostredkúva udalosti skrze hovorené slovo. Dialógy sa vyznačujú uvoľnenosťou a keďže sa jedná o film z rodinného prostredia aj formálnosťou. Tento úctivý prejav je následne v priamom kontraste k udalostiam, alebo postojom, ktoré film prezentuje. Pohľady postáv odzrkadľujú ich myšlienky a my ako divák sa často krát dostávame do pozície, kedy nejaká postava na nás hovorí, čo je spôsobené častým využívaním subjektívnej kamery. Príbeh s Tokia je pomalým filmom o hodnotách a o neschopnosti poskytnúť nehu tam, kde treba, kým ešte nie je neskoro. Je to príbeh komorný, tichý, plný postáv pričom každá z postáv sleduje svoje vlastné ciele. Koniec je otvorený s príchuťou smútku a melanchólie, kedy dôležité veci odišli a ako keby nebolo nič na čo by sa mohla postava starého pána tešiť. Pripravuje sa na samotu, osamelosť a následne smrť. Príbeh s Tokia sa tým končí. ()
Mám rád filmy o vztazích rodičů s dětmi a námět tohoto snímku, i přesto, že je starý více než padesát let, je stále aktuální! Výborný dojem z filmu kazí pouze velmi pozvolné tempo, kterým se děj snímku ubírá - nebýt toho, tak neváhám dát plný počet. Naštěstí mi zpříjemnila některé zdlouhavé pasáže svými půvaby Setsuko Hara. ()
Citlivost Ozuova režijního stylu se projektuje nejen do chování postav, jímž je vlastní zejména laskavost, tak i do jednotlivých aspektů stylu samotného. Příběh z Tokia je vyprávěn velmi pomalu a stává se tak spíše analýzou rodinných vztahů, ne příkladem rozhádaného dramatu o lidech trpících různými druhy neuróz. Než dramatickou rekonstrukcí je poetickou etudou o odloučení, (dávném) konfliktu mezi starými a mladými, vitálními a zaneprázdněnými. Principem Příběhu z Tokia se stává rozpornost, ve vzájemné interakci vytanuvší rozdíly mezi oběma generacemi. Ačkoliv by se nemuselo zdát, že mezi postavami cokoliv nefunguje, rozpornost tkví už v premise. Generační rozdíly jsou způsobeny už prvotním odloučením: zatímco rodiče žijí kdesi na venkově, mladí žijí v centru Tokia. Nepřekonatelná propast se stvrzuje paradoxně jejich příjezdem, kdy se jejich starosvětskost střetává s životností mladých. Ozu jen nenápadně upomíná na potenciální přemostění, díky nimž by si mohly generace více rozumět, ale které bylo přerušeno válkou (ztráta členů rodiny). Není nám ovšem nabídnuta jakási nostalgie po „starých dobrých časech“ před válkou, spíše je jen bolestným povzdechnutím a smířením se. Ozu nikterak nevyhrocuje vztahy mezi členy rodiny, spíše jen pomrkává na ne úplně viditelnou, a zároveň nevyhnutelnou, nefunkčnost. Film s nádechem kritického realismu; Ozuem stroze poetizován a snažící se najít přijatelný kompromis pro obě strany. ()
Ze začátku mi celkem trvalo než jsem se dokázal naladit na pomalé tempo filmu. Na druhou stranu, takhle obyčejný příběh opravdu nepotřebuje žádnou zbytečnou okázalost a velká gesta. Oč je banálnější, tím je univerzálnější. Přes všechnu japonskou exotičnost je dobře pochopitelný i u nás a v současnosti. A ve své druhé polovině mi dokázal, že v jednoduchosti je opravdu síla. ()
Zahanbující memento mori. Noriko jako ta, která má čas, aby ho z lásky pro druhé ztrácela. Dává svou přítomnost a nesoudí ty, kdo ji nedávají. Aniž by chtěla, stává se živou obžalobou slepnutí vůči podstatnému, které zachvacuje mnohé zaneprázdněné ve středních letech. Náročný, dlouho ne úplně nejzáživnější film, který se však vryje do duše a přímo nutí člověka být lepším. Jsou v něm doteky svatosti. Zábavychtivé já by zůstalo u tří hvězd, ale to já, který hledá v kinematografii průvodkyni duchovním růstem, nemůže dát než pět. [Japonská uměřenost, distingovanost a etiketa je kouzelná, ale zároveň činí film pro diváka ze Západu náročným na sledování. Ze jemnýmm úsměvem se tu skrývá celá paleta emocí, kterou našinec uvyklý hrubší expresivnosti, neumí číst. Nenajdeme tu žádné jižanské řvaní, grimasy a pohazování rukama. Na takto introvertní kulturu nejsme zvyklí. A tak dobrá půlka sdělení zůstá pro nás, kdo nejsme Japonci ani japanology, "ztracena v překladu".] ()
Galerie (22)
Zajímavosti (19)
- Film byl naopak natočen velmi rychle a v kinech se objevil již 4 měsíce po začátku natočení. (Kulmon)
- Podle japanologa Antonína Límana působivost filmu podstatně doplňuje i kouzelné měkké nářečí provincií podél Vnitřního moře (tzv. dialekt čúgoku). Spisovatel Masudži Ibuse, který rovněž v tomto kraji vyrůstal, říká v jedné eseji, že když se tímto nářečím baví dvě hospodyně, zní to, jako když švitoří dva kanárci. V kontrastu s tím ukazuje Ozu, jak tokijská japonština přebírá módní slova z angličtiny. Šige například přesvědčuje jednu ze svých zákaznic, jakou jí udělá perfektní perm wrap (trvalou) a jak elegantní bude její neckline. (Rattlehead)
- V žebříčku časopisu Sight & Sound zvolili světoví režiséři Příběh z Tokia jako nejlepší film všech dob. Hlasovalo 358 režisérů včetně takových es jako Quentin Tarantino, Woody Allen, Guillermo del Toro, Martin Scorsese, Michael Mann, Francis Ford Coppola a další. (Punisher)
Reklama