Režie:
Jasudžiró OzuKamera:
Júharu AcutaHudba:
Takanobu SaitôHrají:
Čišú Rjú, Čieko Higašijama, Secuko Hara, Haruko Sugimura, Só Jamamura, Kuniko Mijake, Kjóko Kagawa, Tóru Abe, Eidžiró Tóno, Mucuko Sakura, Tojo TakahašiObsahy(2)
Starnúci manželský pár prichádza do Tokia navštíviť svoje deti a vnúčatá. Ani syn, ktorý sa stal lekárom, ani dcéra, ktorá je vedúcou kozmetického salónu, však na rodičov nemajú čas. Rozčarovaní rodičia sa po čase vrátia domov. Matka ochorie a krátko na to zomiera. Teraz je na deťoch, aby sa vydali na cestu k rodičom Napriek jednoduchému deju sa podarilo Jasudžirovi Ozuovi nakrútiť film, ktorý je nielen jeho majstrovským dielom, ale patrí ku klenotom svetovej kinematografie. Režisér vo filme neokázalou a citlivou konfrontáciou rôznych generácií nastavil zrkadlo problémom svojej doby. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (97)
Príbeh s Tokia sa nesie v rovnako pomalom duchu ako väčšina Ozuových diel. Čo sa týka formálneho spracovania aj myšlienky je film veľmi podobný Kurosawovmu Ikiru. Typické pre Ozua je využitie statickej kamery a mierne podhľady. V celom filme sa nevyskytuje ani jeden záber, ktorý by mal inú kompozíciu. Rovnako sa kamera ani raz nepohne. Celý film je zasadený prevažne do interiéru a stojí na hereckých výkonoch dvojice starých manželov a ich detí. Príbeh s Tokia je typickým príkladom veľmi populárneho japonského žánru Gondai- geku, ktorý sa zameriava na príbehy zo súčasnosti. Namiesto akcie film sprostredkúva udalosti skrze hovorené slovo. Dialógy sa vyznačujú uvoľnenosťou a keďže sa jedná o film z rodinného prostredia aj formálnosťou. Tento úctivý prejav je následne v priamom kontraste k udalostiam, alebo postojom, ktoré film prezentuje. Pohľady postáv odzrkadľujú ich myšlienky a my ako divák sa často krát dostávame do pozície, kedy nejaká postava na nás hovorí, čo je spôsobené častým využívaním subjektívnej kamery. Príbeh s Tokia je pomalým filmom o hodnotách a o neschopnosti poskytnúť nehu tam, kde treba, kým ešte nie je neskoro. Je to príbeh komorný, tichý, plný postáv pričom každá z postáv sleduje svoje vlastné ciele. Koniec je otvorený s príchuťou smútku a melanchólie, kedy dôležité veci odišli a ako keby nebolo nič na čo by sa mohla postava starého pána tešiť. Pripravuje sa na samotu, osamelosť a následne smrť. Príbeh s Tokia sa tým končí. ()
Velmi dobře a snad i věřně to vykresluje vztahy mezi rodiči a dětmi v 50. letech v Japonsku. Je to kvalitní sociální sonda do života postaršího manželského páru i do života mladých lidí kolem nich (jejich dětí a jejich snachy). Najdete si tu oblíbence i ty, které mít rádi nebudete. Jediné, co kazilo na dojmu z filmu, byla opravdu přepálená stopáž. Pokud si chcete udělat jakous takous představu o tehdejším životě odehrávajícího se kolem páru „z jiné doby“, tohle byste mohli zkusit. Dobré 3*. ()
Ozův nejdůležitější film, a také, pro mnohé vůbec nejlepší film všech dob (Sight and Sound). Uznaní odoborné komunity, které Tokyo Story řadí vedle velikánů média (Citizen Kane a Vertigo) je důkazem toho, že Příběh z Tokia zraje jako víno a je stále aktuální a má nadšencům, ale i divákům, co říci. Ostatně jako většina filmů mistra Jasudžiró Ozua. Na první pohled prosté, pro někoho možná až banální, záležitosti ohledně života poválečné japonské střední třídy ovšem vzbuzují více emocí, než by se mohlo zdát. Dopomáhají k tomu perfektní dialogy a jistá elegance, kterou nízko položená (a statická) kamera umožňuje. Po právu vyzdvihovaný film, který by si neměl nechat ujít žádný fanoušek kinematografie. ()
Patrně jde o Ozuův tvůrčí vrchol. Opět se dočkáme snad nejcivilnějšího pojetí filmu na světě, statických, nízko položených kamer (reflektujících typickou japonskou polohu vsedě) a natolik osobní atmosféry, že se divák ocitá téměř v roli jakéhosi voyeura. Tentokráte však v delším, obsáhlejším a plastičtějším balení. Téma je dnes platnější, než když jej Ozu zpracoval, jeho značná část je navíc plně univerzální. Potěší citlivá hudba a fenomenální herecké obsazení. Naprosto však nelze doporučit jako vstupní bránu do režisérova světa - jeho pojetí je vhodné si osvojit u snazších a kratších děl. ()
Výchozím bodem Tokijského příběhu není odcizení generované strojovou existencí velkoměsta, ale smutek usazený na dně každého člověka, který by neodplavilo všechno saké světa ani všechny slzy na něm prolité. Ve vzdalování se těm nejbližším je znát jakousi předurčenost, vyvolanou snad nevědomou potřebou zapomenout, ale ani ti, kteří šli před námi, nebyli světci. A přeci onen klopýtavý pohyb nezadržitelně se roztékajícím a znovu tuhnoucím světem, v němž se krajina proměňuje v periferii, tolik dojímá. Snad se životy nás všech spínají jen našimi vinami. ()
Galerie (22)
Zajímavosti (19)
- Film, byl inspirován snímkem Make Way for Tomorrow (1937). Ozu jej sice neviděl, ale scénárista Kogo Noda ano. (Kulmon)
- Podle japanologa Antonína Límana působivost filmu podstatně doplňuje i kouzelné měkké nářečí provincií podél Vnitřního moře (tzv. dialekt čúgoku). Spisovatel Masudži Ibuse, který rovněž v tomto kraji vyrůstal, říká v jedné eseji, že když se tímto nářečím baví dvě hospodyně, zní to, jako když švitoří dva kanárci. V kontrastu s tím ukazuje Ozu, jak tokijská japonština přebírá módní slova z angličtiny. Šige například přesvědčuje jednu ze svých zákaznic, jakou jí udělá perfektní perm wrap (trvalou) a jak elegantní bude její neckline. (Rattlehead)
- V žebříčku časopisu Sight & Sound zvolili světoví režiséři Příběh z Tokia jako nejlepší film všech dob. Hlasovalo 358 režisérů včetně takových es jako Quentin Tarantino, Woody Allen, Guillermo del Toro, Martin Scorsese, Michael Mann, Francis Ford Coppola a další. (Punisher)
Reklama