Bitva o Alžír

Legendární film o jedné z posledních koloniálních válek, vedené oboustranně s mimořádnou zarputilostí. Výrazně politický film v duchu nejlepších tradic italského neorealismu. Na úspěch filmu měl mimo režiséra podíl i scénárista Franco Solinas ( známý spisovatel ). Film je zpracovaný dokumentaristickou metodou,měl vyvolat dojem autentického dokumentu. Jedním z koproducentů byl i přímý člen povstání Yacef Saadi. (23.06.2006)

Jeden ze 100 filmů, které musíte vidět, než umřete. Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Celosvětově divácky úspěšný film. Pseudo-dokumentární, černobílý, věcně objektivní válečný snímek o alžírském terorismu, alžírském povstání a později alžírské revoluci. Krutost, zabíjení, ale také odhodlání a rozhořčení - na obou stranách francouzsko - alžírského konfliktu. Film podobných témat a kvalit jako pozdější a známější filmy Gándhí, nebo Černý jestřáb sestřelen. Trailer (ČSFD): http://www.csfd.cz/film/124195-bitva-o-alzir/videa/ (08.04.2012)

Tématu Alžíru se okrajově věnovalo mnoho filmů francouzské nové vlny, přece jenom to byl velký problém, který hýbal tehdejší francouzskou společností, tudíž jeho reflexe byla nasnadě. Bitva o Alžír ho staví do centra dění, takový krok vítám, zdá se, že to bude zajímavé. Jenže ono to zajímavé není. Pár silných scén a příklon k dokumentárnímu stylu nemůže vyvážit tu ohromnou nudu, kterou jsem prožívala. (28.06.2012)

"How to win a battle against terrorism and lose the war of ideas." Něco vám to připomíná? Vězte, že nejde o popis současné situace v některých arabských zemích, ale o zaznamenání pohnuté historie vyhrocených vztahů Francie s Alžírem. Podivné na tom je, že se do toho míchá Ital a ani ne čtyři roky od zobrazených událostí. Nakonec proč ne, třeba bude mít patřičný odstup, který by sotva kdo z francouzských tvůrců získal tak časně, pokud vůbec kdy. Zda ho opravdu nakonec získal není zase až tak podstatné (mnohé však napoví zákaz promítání ve Francii a ohromná vlna kontroverze a diskuze, kterou snímek vyvolal všude ve světě). Podstatné je, že vytvořil parádní rekonstrukční drama natáčené dokumentární formou - pravda, sledujeme události retrospektivně a nikoli v reálném čase, ovšem jinak je naprosto jasné z čeho vychází Greengrassův proslulý styl z Krvavé neděle či Letu 93. Asi není náhoda, že to vzniklo pouhý rok po tom co základy tohoto žánru položil Capote ve své knize Chladnokrevně. Na celkové působivosti má nemalou zásluhu i hudební složka vzešlá ze spolupráce Pontecorva a nikoho menšího než nejlepšího skladatele, samotného Ennia. Bitvu o Alžír se tedy vyplatí vidět v současnosti snad více než kdy jindy. Byla mrazivě aktuální včera a nejinak je tomu i dnes. Brrr. A teď, když mě zamrazilo a řekl jsem si jak je to strašné, se můžu v klidu vrátit k žabomyším půtkám našich politiků, svému šálku studeného Granka a strachu z dnešní návštěvy zubařky. Což je mnohem větší brrr než to první. (18.04.2008)

Nech bubny dunia, nech hlasy spievajú, nech deti alžírskej zeme povstanú a ulice zaplavia sa nečistou krvou! Nech ľud povstane a zmetie silnou vlnou tých, ktorí vysávajú život z krajiny, ktorá patrí nám! Dosť bolo útlaku, my chceme slobodu! Dosť bolo vykorisťovania, my chceme spravodlivosť! Nech vojna zvrhne tyranov z trónu nadvlády! ////////// Zrejme aj takto volal alžírsky ľud v neskorých 50. a začiatkom 60. rokov - a právom. Vzrastajúce nepokoje napokon prerástli do skutočného povstania a v lete roku 1962 revolucionári víťazne pochodovali ulicami hlavného mesta. To, čo veľkému víťazstvu predchádzalo, je dodnes považované za zrejme najkrvavejšiu kapitolu alžírskych dejín. ////////// La Battaglia di Algeri je mrazivou metodickou rekonštrukciou sformovanou do kroniky krvavých revolučných bojov za nezávislosť. Môžeme byť len vďační Potercorvovi že sa chopil látky, s ktorou ho zjavne nič nespája s potrebným objektivizmom. Nevyberá si len jednu stranu konfliktu, neponúka len jeden pohľad a nemá len jednu jasnú hlavnú postavu. Jediným kritériom je historická dôležitosť zvolených aktérov, ktorá zároveň absolútne vylučuje akékoľvek postranné línie a bezvýznamných hráčov na šachovnici. Vo faktickom zobrazení skutočnosti ide až na pôdu a ťaží z nej maximum, rovnomerne rozdeľuje stopáž medzi predstaviteľov alžírskeho odboja a francúzskych okupantov a chvíľami sa takmer približuje žánru tzv. "dokudrámy". Prostredníctvom Alího Bodáka a jeho spolupracovníkov sleduje pohľad na organizáciu a akcie odboja zvnútra, postava francúzskeho komisára a neskôr na scénu vstupujúceho plukovníka Mathieua pohľad zvonka a stanoviská francúzskej vlády. Novinársky, chvíľami takmer observačný postup z filmu odstraňuje ľudskosť a etiku rovnako, ako odboj a armáda z atentátov a vojenských operácií. V prehovore každej postavy je kúska pravdy a samotný Mathieu položí novinárom otázku, na ktorú nie sú schopní odpovedať - "Má Francúzsko zostať v Alžírsku?"A predsa, napriek tomu, že sa Pontercorvo neprikláňa ani na jednu stranu, z filmu logicky a doložene vychádzajú ako tí skutočne "zlí" nijak nedémonizovaní Francúzi, ktorí vyhrajú bitku, no prehrajú vojnu. A trpí tým ich ego kolonizátora, ktoré si odnáša stigmu a je poznačené dedičným strachom z cudzincov (téma, ktorú naďalej brilantne rozvíja aj Michael Haneke). A spolu s tým prenáša naliehavú aktuálnosť témy, ktorá sa dotýka celého arabského sveta. Najvýraznejšie ma však zasiahla audiovizuálna sugescia - rytmická hra tónov pod taktovkou Morriconeho, nadpozemská kamera Marcella Gattiho a surová chladnosť; niektoré výjavy z poslednej tretiny boli aj na mňa priveľa. Jean Martin a Brahim Hadjadj nepotrebujú komentár. 100% (25.11.2014)