Barva ráje

Je to lepší než Božské děti, stejně jako tam i tady jsou mladí herci bezprostřední a vynikající. Jinak je to místama pěkná kýčovina. Hodně se tam běhá a hodně se tam běhá po rozkvetlejch loukách, všeobecně se to odehrává v nádhernejch scenériích, jo a moc se tam nemluví, no prostě film pro tebe Janí. Scéna u kurníku je pak ukázkou ryzího filmařského sentimentu brrr. (21.06.2011)

Filmy z Blízkého východu k nám proudí stále jen v omezeném množství, a snad proto jsem k nim tolerantní o trochu víc než k hollywoodským blockbusterům. Možná se to projevilo i u mého hodnocení tohoto íránského snímku. Nemám ráda patos a přestože je tento film patetický až přespříliš (ani Spielberg by se za něj nemusel stydět), nevadilo mi to, spíše naopak. Cítila jsem přirozenost a opravdovou touhu sdělit "něco" divákovi. (23.08.2005)

Barva ráje je jednak pátráním po Bohu a jednak tragédií antického provedení. Majid Majidi zvolil látku, jež bývává ze západního politicky korektního pohledu odměněna cenami již za svou podstatu, a v perském kontextu jde potom o emancipační právo outsidera na rovnoprávnější podmínky k životu. Hledání Boha outsiderem dětského věku nevinnosti je v silně religiózní společnosti příznačné, hledá se ve zvucích i skrz důvěrné dotyky s přírodou, zkoumá se způsob jeho uchopení i niterné porozumění. Antická tragédie jednotlivce, jenž se pokouší dosti nešikovně překonat společenské konvence při hledání vlastního štěstí a naplněnosti, je pro mě působivější, neboť to vede k rozervanosti lidského ducha. Obrazové výjevy Mohammada Davudiho září v pestrobarevných olejových rámech kvetoucího perského venkova, jsou účastníkem jejího koloritu všedního dne v jeho tradičním rytmu živobytí, tolikrát vzdálenému a neznámému evropskému prostoru. Co lze vytknout? Několik příliš sentimentálních hrstí limonádové filmařské popkultury západního stylu, lacině podbízivých. Hrdinou hledání boha je Mohammad (malý Mohsen Ramezani), nevidomý chlapec s přáním života v lásce. Handicap přináší výzvy, překážky, otázky i zklamání. Hrdinou tragédie je Hashem (zajímavý Hossein Mahjoub), Mohammadův otec, jenž se v touze svého štěstí snaží vypořádat s konvenčním životem venkovské společnosti, ale jeho strach a zmatení je jen předzvěstí zlomyslného osudu. K důležitějším postavám patří také Mohammadova babička a Hashemova maminka (Salime Feizi), starostlivá, laskavá a milující žena. Z dalších rolí: Mohammadovy bezstarostnější sestřičky Hanieh (Elham Sharifi) a Bahareh (Farahnaz Safari), zručný slepý tesař (Morteza Fatemi), výřečnější učitel z teheránské školy (Mohammad Rahmani), velmi překvapený venkovský učitel (Behzad Rafiee), Hashemova snoubenka (Masoome Zinati), nebo její opatrnější otec (Ahmed Aminian). Barva ráje je hledání niterného štěstí, byť pochopení vede pouze přes nejbolestivější ztráty sebe sama. Zajímavé svým odlišným kulturním zdrojem a snahou o uchopení a přiblížení Boha. (09.11.2021)

Silný príbeh, plný emócií a smútku. Je strašné, keď dieťa zavadzia svojmu rodičovi, nehľadiac na to, či je zdravé alebo choré. Len tie choré to vnímajú ešte intenzívnejšie, pretože tej lásky potrebujú viac a keď jej niet, tak je to potom len veľké trápenie... Za najsilnejšiu scénu považujem dialóg chlapca s tým slepým učiteľom tesárom. Tam bola vlastne pár vetami a veľmi emotívne zhrnutá celá podstata tohto smutného námetu. Páčilo sa mi aj prostredie iránskej vysočiny, ktoré spolu s pekným soundtrackom a slušnou réžiou, umne dotváralo chlapcov smutný osud. Slušný nadpriemer. 80/100 (05.06.2017)

Iránská filmografie je koukám docela pojem. Barva ráje je totiž pořádně silná. Chvíli dokonce trvá ji pořádně pobrat. Pokud se k ní odhodláte, odměnou vám bude čistý film, kterých se v dnešní rychlé době už moc netočí. Vzhledem k ostatním iránským filmům, kterých jsem schodou okolností za poslední roky pár viděl, by se asi dalo i říct, díky za ně. (13.10.2014)